181. To neříkejte…. /12.2.17/

181. To neříkejte….

Měli jsme jednoho známého. On nám často skákal do řeči a opravoval nás s výrokem …to neříkejte… Měl nás rád a my jeho, ,,myslel to dobře“ a to ve všech směrech – tedy, myslel si, že nám to udělá dobře, myslel to s námi dobře, ale nepřevychoval nás. Jen nás donutil, abychom každé slovo, před ním promluvené zvažovali – ne však proto, jestli je správné, ale proto, aby nás s ním nemlátil po hlavě /i když s láskou/. Takové metodiky používají často léčitelé a různí kurzisté. A právě k nim patří i ,,filozofie kladných výroků“, jak jsem si ji pojmenoval. Je zvláštní, jak se tato metodika rozšířila i mezi čtenáři. Podstatou je ,,vytvářet jen kladné věty“/pozitivního myšlení, apod./, které tak tvoří kladné jemnohmotné formy. Člověk tedy nemůže druhého varovat: ,,Pozor, za dveřmi je jáma, mohl bys do ní spadnout!“, protože tím prý vytvořil formu ,,spadnutí do jámy“. Musí se říci ,,nespadni“, čímž se vytvoří forma ,,nepádu“. Rozumově vzato to má jistou logiku, ale naprosto se zde ignoruje fakt, který by čtenářům měl být důvěrně známý. Slova jsou jistě důležitá, ale za slovy je vůle, která je tvoří. Právě v dnešní době, kdy jsou slova kladných pojmů zneužívána téměř masově, každodenně a velmi vášnivě je nutné hledat ,,vůli za slovy“. Dnešní ,,sluníčkáři“, multikulti, feministky, bojovníci za práva menšin, ochránci rovnoprávnosti pohlaví /tím, že se odstraní pojem pohlaví, aby je nerozděloval/a mnozí jiní, ti všichni používají slov láska, lidskost, právo, soucit, a další. Přitom oni vedou národy, státy a lidstvo k přímému potlačení všeho přirozeného, normálního a Bohem chtěného. Oni všichni vedou lidstvo do Božího hněvu pohrdáním Jeho vůlí, Jeho zákony. Přesto to vše dělají s výkřiky slov, která jsou ušlechtilá a správná. Dnes se musí každý skutečně snažit, aby poznal co je za slovy, jaké je chtění mluvícího a kam povede ta jen zdánlivě ,,lidská“ snaha. Tito lidé mohou vytvářet nádherná ušlechtilá souvětí, používat správně pozitivní slova, a přece…jdou proti Boží vůli. Ne všichni z nich tak činí ve ,,zlé vůli“, jsou jen naivní, zaslepeni svou vizí, nebo slovy druhých. Kdo jiný, než čtenář Poselství by se měl pozorně dívat pod povrch věcí, tam hledat příčiny, tam mířit své úsilí. Jsme přece ,,z ducha“ a duch je jádro, podstata. Dnešní člověk rozumu, právě proto, že rozum je součástí pouhého obalu, nehledá v jádru slov a dějů. Stačí mu povrch, slupka a proto se dá tak snadno manipulovat slovy. Líbivé slovo=dobro, nepříjemné slovo=zlo. To je jednoduché schéma dnešního lidstva, ale, žel i některých čtenářů. I čtenáři jsou však součástí tohoto světa, jsou jím ovládáni a ,,sedají mu na lep“, stejně, někdy dokonce i radostněji, než nečtenáři.

Tak mne nějaký čtenář označil za spolupachatele dnešních rozvratných živlů – podporovatelů homosexuality, pedofilie, emancipace, genderu, multikulturalismu, náboženského fanatismu a mnohého dalšího. Označil mne za spolupachatele, protože jsem neformuloval své výroky do kladných slovních forem, které on považuje za správné. Přitom však zcela ignoroval, že já dlouhodobě píši články pro čtenáře, ale i pro veřejnost, kde jasně a dlouhodobě označuji všechny tyto aktivity jako špatné, jdoucí proti Božímu řádu a vedoucí do zkázy. Mé chtění a přesvědčení, které pohání a vytváří má slova je jasně srozumitelné, je jednoznačné a přesně formulované. V takovém Švédsku už by mne státní moc nutila, abych neříkal věty, které jdou proti státní politice multikulti, ale čtenář mne označí za spoluviníka těchto dějů. Mou vůli tedy umí rozpoznat nečtenář, dokonce materialista a politik, ale čtenáři je neznámá, protože on sleduje slova, ale vůle ho nezajímá. Není to divné? Kdyby to nebylo tak smutné, bylo by to docela legrační. Smutné je to proto, že takové odsuzování a škatulkování druhých lidí taky vytváří formy a jestli já vytvářím svým chtěním bojovné formy proti aktivitám jdoucím proti Božímu řádu, pak takový čtenář mne svými výroky spojuje s temnými metodami tohoto světa. Ne já se s nimi spojuji /já se přece vůči nim tvrdě vymezuji/, ale on sám mne s nimi spojuje svými výroky…

Když někdy vejdu do výtahu, v němž jel náruživý kuřák, a dusím se v oblacích kouře – hned si vzpomenu, ihned následuje myšlenka – tak vidíš, tak bylo lidem, když po tobě vstoupili do výtahu v době, kdy jsi i ty takto nedbal druhých… Pak už kuřáka nekritizuji, jen si se studem vzpomenu na sebe sama. Tak jsem si po přečtení svého odsouzení vzpomenul na dobu někdy před dvaceti lety, kdy jsem v náboženském zápalu, oslněn myšlenkami z Poselství, ,,pomáhal druhým k prohlédnutí“. Z dnešního mého pohledu – poučoval jsem je a převychovával…. Tak i dnes, odsouzen a označen za spoluviníka lidožroutů – nejsem zaplaven zlobou k soudci, ale spíš jen smutkem a pochopením svých dřívějších postojů. Náboženské nadšení neopravňuje člověka k roli soudce, ani vykonavatele Boží vůle. Miluj bližního svého, jako sebe sama – znamená, nech mu jeho vývoj a nestav se na místo jeho vládce, soudce, ani boha.

 

A proto si v duchu říkám – odpouštím vám karatelé a soudci, protože ve vás vidím sebe sama a je mi smutno, ale není to z vás, což možná jednou taky zažijete. Doporučuji – je to nepříjemné, ale léčivé…

A na závěr krátké zamyšlení nad formou věty. Při této úvaze jsem si povšimnul ještě jednoho aspektu.

Když pronesu větu: ,,Pozor, za dveřmi je jáma – mohl bys do ní spadnout!“ Je v tom varování a zdůrazněno nebezpečí, je zformulován ten děj, který má člověka dovést k ostražitosti.

Když však řeknu: ,,Za dveřmi je jáma, nespadni do ní“, vytvořil jsem myšlenkový děj, kterým chci člověku zabránit v jeho pádu. Do jisté míry se snažím mu odebrat možnost jeho rozhodnutí, já přece chci, aby nespadl – já mu v tom chci zabránit.

To je stejná metoda, kterou jsem vícekrát se čtenáři zažil: ,,nečtěte to…protože já jsem to četl, nebo dokonce o tom jen slyšel a nechci, abyste to vy četl“. Tedy chci vám zabránit ve vlastním nabytí osobního prožitku, osobní zkušenosti, chci převzít řízení vašeho osudu…

A ještě jeden postřeh. Když chce člověk poukázat na nějakou písemnou či slovní činnost druhého, nezbývá mu, než jej citovat. Ať už je to v dobrém, nebo zlém, jinak nemůže ,,ukázat“, co ho tak hluboce oslovilo. Jen to popisovat svými slovy nemůže vyvolat ten vjem, který mne v cizích slovech a větách oslovil. Je ovšem těžké, citovat něco, co se mi nelíbí, tak se ujala metoda tečkování. V běžné korespondenci se místo vulgárního slova použije první a poslední písmeno a mezi to se vloží tečky – chytrému napověz. Ovšem čtenář už ví, že než to slovo napíše, nejdříve si ho ,,pomyslí“, nebo vnitřně vysloví – takže vytečkovávat slova se mi nejeví jako smysluplné. Chceme být lidé pravdiví – když chci něco říci, mám to říct přímo a ne se schovat za tečky. Když je to něco, co se mi to nelíbí, nemám na to myslet a už vůbec o tom psát. Tomu se pak říká přetvářka…

  • Kalendář příspěvků
    Prosinec 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Lis    
     12
    3456789
    10111213141516
    17181920212223
    24252627282930
    31