O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

180. Donucování /12.2.17/

180. Donucování

Nedávno jsem dostal ze zahraničí email, kde mi čtenář píše, že ,,dostali za úkol přečíst knihu Efezus do 2. února…“. Že neví, jak to stihne, tak už nemůže dál psát, protože musí jít číst… Trochu mne to překvapilo, říkám si – člověk by si jistě měl dávat i takové úkoly, ale že by mu to měli plánovat ostatní čtenáři?

Dá se na to dívat ze dvou hledisek. Jedno je, že člověk má uzrávat na základě dobrovolného výběru, vlastních rozhodnutí a hlavně vlastního chtění. Pokud je tím chtěním jen ,,vůle poslouchat druhé“, nebude to asi úplně ono. Právě dnešní doba stále intenzivněji ukazuje, že se mocní tohoto světa snaží mnohými zjevnými, ale i skrytými prostředky ovládat lidstvo. Není to často přímý příkaz, ale spíše nenápadná nabídka, které člověk neodolá a udělá to, co se po něm chce, aniž by si vůbec uvědomil, že zdánlivým splněním svého přání, ve skutečnosti splnil jiné přání někoho dalšího. Mezi čtenáři je dost rozšířené poučování druhých. Tím, že jsme si něco přečetli, máme dojem, že už tomu rozumíme a na ostatních ,,vidíme“, že oni ne – pak poučujeme, radíme, ovšem nebereme to tak. Sami si to pojmenujeme, že ,,pomáháme“ druhým na jejich cestě vývoje. Mnohdy nerespektujeme vůli druhého, ale vnucujeme mu své názory a představy o tom, co je správné. Mezi čtenáři je plno duší, které se chtějí ,,otevírat pomoci shůry“. To je obecně jistě správné, jen poznat, co je shůry a co je jen od lidí stejného, nebo někdy i méně zralého druhu. Tímto postojem je v některých čtenářích vybudován postoj ,,nechat se vést“, což aplikují na ostatní čtenáře, od nichž přebírají jejich názory. Mnohokrát jsem zažil, jak mi nějaký čtenář, ostatními považovaný za ,,zralejšího“, začal okamžitě radit, jen k tomu dostal sebemenší příležitost. Aniž jsem se ho na to ptal, hned mi říkal ,,toto nečtěte, to není dobré“, ,,těmto lidem nepište, oni nejsou správní“/to když si daný člověk přečetl v záhlaví mého emailu, komu zprávu ještě posílám/. To vše zde zmiňuji jako svůj postřeh, ne jako kritiku. Je to postřeh, ze kterého se ale dá pochopit určitý princip, který je mezi čtenáři zaveden. Člověk by si přece měl přečíst hlavně to, k čemu ho to pudí, může to být volání jeho duše, aby si sám udělal svůj názor, něco osobně prožil a ne jen okopíroval názory od druhých…i když je považuje za lepší, než je on. Jistě nebude špatné, když mi někdo řekne, že právě četl Efezus a jak ho to oslovilo, není pak nic nezdravého, když se ,,inspiruji“ a chci si jej přečíst také. Ale už mi přijde trošku zavádějící, když někdo řekne dvaceti čtenářům: ,,tak okamžitě všichni číst tuto knihu, příští týden vás z ní budu přezkušovat“. Dobrá metoda u pravidel silničního provozu, ale ne ve věcech osobní touhy.

Je tu ale i druhé kritérium. Když jsou čtenáři tak nezralí a tak spoutáni pozemskými malichernostmi, pak jim takový příkaz může dodat sílu a impulz k boji se zavedenými stereotypy. S ,,nutnostmi“ jejich dnů. Pak se teprve donutí…pravda, není to touha, která je k tomu dovede, spíš obava, že nesplní úkol, nebo obava, že by ,,vypadali hloupě“, či jiné, podobné zdůvodnění.

Vzpomenul jsem si na pasáž o výchově dětí, že jim musí být pomáháno zvenčí ,,donucováním“. Tato metoda připomíná zmíněnou snahu. Jenže děti jsou ještě pod vlivem bytostného prožívání a bytostné nemá vlastní vůli, jen se vyšší vůli podrobuje. Ale uplatňovat tuto metodu na ducha, který již má být po dost dlouhém vývoji natolik sebevědomý, že se musí umět sám rozhodovat, to mi přijde, jako cesta zpět. A to i v tom případě, že to má pozitivní výsledek, že se člověk donutí, aby něco dělal.

Stejnorodost vytváří skupiny a případně i společenství. Ovšem uvnitř těchto musí zůstat vlastní osobní vývoj, který není odvislý od společenstva. Jistě ne nadarmo je nám v Poselství neustále zdůrazňována naše duchovní lenost a proto bychom si na ni měli dávat velký pozor. Proto jsou spolky a společenstva vždy určitým nebezpečím, protože silnější v nich mají tendenci poučovat druhé, což lehce může sklouznout do duchovní pýchy/druhé velké nectnosti/ a ti druzí se zase rádi vzdají své svobodné vůle, jen když nemají pocit zodpovědnosti a jen dělají to, co jim moudřejší poradí… Nemám nic proti sdružením a společenstvím v jejich původní podobě, ale je otázkou, jestli jsme vůbec schopni v nich nepodlehnout zmíněným dvěma principům. Při čtení vzpomínek na Abdrushina jsem si kladl otázku, proč tak brzo zrušil řád, který kdysi založil. Domnívám se, že to mohlo být právě ze zmíněného důvodu – my nejsme schopni určité formy zvládnout přirozeně, ale ihned v nich sklouzáváme do našich naučených zvyků. Proto je pro nás někdy lepší nedělat věci, které jsou ve vyšších světech možná bezproblémové, ale my jsme jich ještě nedorostli… Je to jen otázka k zamyšlení, nikoliv odsuzování aktivit jiných lidí, ať si každý dělá to, k čemu jej táhne jeho srdce. Někdy jde jen o potřebné kroky k dalším dějům, proto nic nelze odsuzovat, jen je možné se zamýšlet nad principy, ty jsou stálé, ale formy se mění.

  • Kalendář příspěvků
    Září 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Srp    
     12
    3456789
    10111213141516
    17181920212223
    24252627282930