O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

18. otázka: Cit je skutečně vždy čistý?/6.5.12/

18. otázka: Cit je skutečně vždy čistý?

Vyslechnutá, poměrně častá, otázka: Mnoho čtenářů stále mluví o citu, jako jediném správném a čistém projevu lidského ducha a přece jsou v PG zmínky o citu ve spojení se závistí, nenávistí, dokonce i s kouřením, apod. Jak to tedy je? Je cit vždy čistý, nebo jsou i špatné, negativní city? Samozřejmě tím nemíníme pocity, ale jen city.


zf

Více čtenářů, se kterými jsem se setkal, došlo k názoru, že, zjednodušeně řečeno, jsou dvě důležité věci v konání člověka, jedna je správná a druhá špatná. Tou správnou jsou city a tou nesprávnou je rozum, myšlenky a pocity. Při povrchním čtení PG to tak skutečně i vypadá, všude je stále řeč o přepěstovaném rozumu, který je tím, co nás vede do záhuby. Ovšem je nutné si položit základní otázku: Kdyby skutečně šlo jen o rozum, pak by nemohla existovat možnost, že by duch mohl být někdy zničen. Samozřejmě, někteří namítnou, že to není zničení, ale jen uvedení do původního stavu. Jenže pokud přemýšlíme, hovoříme, děláme si názory, vždy jsme to ,,my“, respektive ,,já“, kdo má určitý postoj, názor. A ono zmiňované nebezpečí zániku duchovní osobnosti znamená zničení tohoto ,,já“. Ale toto ,,já“, to je to vlastní a pro nás podstatné, protože našemu ,,já“ vůbec nepomůže, že duchovní podstata nezmizí, ale přetvoří se zpět do zárodku. Zanikne-li ,,já“ zmizí pro mne vše, protože už nebudu. V PG je zmíněno, že nic čistého není nikdy zničeno – jestliže je tu však možnost zničení duchovní osobnosti, pak to znamená, že ona sama může být špatná a nepoužitelná. A právě tato duchovní osobnost je tvůrcem citů, z čehož vyplývá jednoduchý závěr – nesprávná duchovní osobnost bude vytvářet i nesprávné city. Kdyby šlo jen o rozum, který zaniká s tělem, pak by život v záhrobí musel být osvobozen od špatných věcí, ale z PG jasně vyplývá, že existují temné úrovně a peklo – a tyto nejsou produktem rozumu i když se na nich podílí. Pokud si dáte tu práci a budete sledovat postupně přednášku po přednášce zmínky o citu, zjistíte, že se tento pojem postupně stále více proměňuje. Nejprve je tu jen již zmiňovaná ostrá linie mezi rozumem a citem, ale posléze se začínají objevovat i zmínky o tom, že cit je zapleten i do věcí špatných, jako je závist, nenávist a různé sklony, jako např. kouření./přednášky: Připoutaný k zemi, a především V říši démonů a fantómů/. Asi nejobtížnější je pro nás dokázat přijmout stavbu PG, kde každý pojem má svůj vlastní život. Je nutné, každý pojem sledovat postupně v celé knize a hlavně nevzít jednu větu, jeden výrok a z něj si odvodit závěr – tím se dojde k úplně nesprávnému pochopení pojmu, protože jednotlivý výrok může mít zdánlivě zcela opačný význam, než jiný. Pro příklad se dá uvést výrok o že…cit nelze nikdy znečistit…/Vnitřní hlas/ a naproti tomu, že člověk připoutaný k zemi prožívá v citech kuřáků svou náruživost/Při­poutaný k zemi/. Každý z těchto výroků je použit v souvislostech dané přednášky a současně ve smyslu duchovního stavu čtenáře dle určité části v posloupnosti PG. V další přednášce je situace již jiná, a proto je pojem osvětlován pod jiným úhlem. Teprve součet všech těchto jednotlivých pohledů dává ucelený obraz. Vraťme se k citu. Pokud jsem to správně pochopil /viz. Před……../ duch svým chtěním navazuje spojení s neutrální silou a podle druhu jeho chtění se formuje cit, který je ve spojení i tvořením myšlenek. Na počátku je tedy nějaké chtění ducha a to může být správné, nebo nesprávné. Jak může dojít duch k nesprávnému chtění? Zárodek, když přichází do hmotností je čistý, ale také úplně nezkušený. Proto zkouší z toho s čím se setkává. Pokud se mu to zalíbí, chce to opakovat a postupně se to pro něj stane ,,normální“, tedy určitou normou. Jestli je to dobré z hlediska zákonů stvoření či nikoliv je druhá věc. Pro něj je podstatné jediné – jestli to on příjme jako věc příjemnou, nebo nepříjemnou – jestli je správná, či nesprávná je pro něj věc druhořadá. Z toho se pak pro něj vytváří zvyk a životní postoj. Ten pak samozřejmě při inkarnaci je ještě ovlivňován myšlenkami, ale i společenskými normami, které vznikají chtěním více lidí národa a celého momentálně na zemi žijícího lidstva. Rozum a myšlenky tu na zemi silně ovlivňují ducha, ale ten si mimo to nese své životní postoje již z jiných pobytů na zemi, ale i v záhrobí. Je jisté, že prostředí nás silně ovlivňuje a formuje, ale ono samo není jediným, co nás strhává ze správné cesty. Zlozvyky, špatné životní postoje – to je to, co si neseme ze života a do života a to je také výraz naší pokřivené duchovní osobnosti – je to pokřivení ducha, ne tedy jen rozumu. Duch musí prožíváním pochopit, že jeho postoje jsou nesprávné a změnit je do takových, které jsou v souladu se stvořením, teprve potom vytváří takové citové/duchovní/ chtění, které vytváří city harmonicky spolupůsobící se zákony stvoření. To souvisí s tzv. duchovní leností, tedy se stavem, že duch se nepohybuje, není ve spojení s proudy ve stvoření a jeho chtění je nejen slabé, ale také izolované od celku stvoření a proto působící jinak, nebo protichůdně.
V závěru této úvahy se vrátím na její začátek. V PG jsou skutečně neustále stavěny do protikladu dva pojmy – cit a rozum. Důležité je však pochopit v jakém smyslu a proč jsou tak postaveny. Jistě to není proto, aby se to chápalo zjednodušeně, jak to někteří činí – rozum je to špatné a duch je vždy zářící, světlý a správný. Tento protiklad obou pojmů je zde postaven především proto, že jsme nesprávným vývojem úplně zapomenuli, že nějaký duch vůbec existuje a že jsme to my sami. Jde tedy hlavně o to v nás oddělit tyto dva pojmy, které jsme smíchali dohromady. Máme si tedy prvořadě uvědomit, že jsme duchové, kteří používají rozum jako pomůcku pro hrubou hmotnost. Když si to skutečně uvědomíme, začneme ducha používat a tím oživíme sami sebe, tímto také náš duch bude vytvářet city. To myslím všeobecně, protože nečinný duch nevytváří city, žádné city, ani dobré, ani špatné. Proto jsou biblicky označení ,,vlažní“ odsouzeni k zániku, protože oni jsou myšlenkově třeba dobří, ale duchovně mrtví, tedy nevytváří duchovní útvary, nespojují se s neutrální silou, jejich vývoj se zastavil. Když duch začne žít, vytváří svou činností city – jaké? Dle jeho získaných životních postojů – dobré i nesprávné, ale živé. Tímto způsobem vytváří živé zpětné působení, které mu pomáhá bolestně i radostně získávat zkušenosti a tvořit si nové životní postoje. I negativní city jsou tedy jistým pokrokem, myšleno oproti jen myšlenkovému a pocitovému životu. Pokud u nich však člověk nezůstane a nedojde k něčemu lepšímu. Člověk, který by měl ducha již zcela spícího, by nevytvářel city a byl by tedy řízen jen myšlenkami a pocity, tím by jeho duchovní vývoj zcela ustal a on by zůstal na úrovni bodu, kdy ještě city vytvářel, tedy kdy duchovně nějak žil. Máme se tedy duchovně probudit k životu, to však neznamená neustále mluvit o PG, žít pobožnostmi, apod., znamená to uprostřed běžného života se učit chápat, tedy vnímat vše v širších souvislostech, které nám načrtlo PG…

 

  • Kalendář příspěvků
    Září 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Srp    
     12
    3456789
    10111213141516
    17181920212223
    24252627282930