O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

177. Miluj Pravdu… /16.1.17/

177. Miluj Pravdu…

Miluj Pravdu…

Bezpochyby by každý čtenář Poselství na otázku, jestli miluje pravdu, odpověděl – ano, jistě!

Když se však zamyslíme nad tímto pojmem trochu hlouběji, otevřou se nám otázky, na které už je odpověď složitější. Ano, pro nás čtenáře, je tu jasná souvislost mezi pojmy Bůh, Láska, Spravdlnost, a jistě i Pravda. Proto, když se snažíme žít podle Poselství, věříme, že se taky snažíme žít v Pravdě.

Souvisí ona velká Pravda i se slovem denně používaným, či zneužívaným, – pravda? Znamená snaha žít v Pravdě i snahu ctít pravdu? Jistě ano, ale co to vlastně znamená? Asi nás napadne – nelhat, ale je to všechno, stačí to? V Poselství jsou výroky o tom, že člověk by měl být opravdový, pravdivý, což chápu jako pokyn k pravdivosti nejen ke světu, ale i k sobě. Nežít ve lži, sebeklamu, vnímat sebe i svět skutečně, ve skutečné podstatě, tedy pradivě, bez příkras, sebeklamu. To ale také znamená stát ve světě bdělě s otevřeným pohledem, bdělou myslí, otevřeným cítěním. Pak teprve člověk vnímá vše ve skutečné podstatě a nežije v bludu. Možná se mnohému čtenáři zdá, že to je ,,jasné“, když čtu Poselství, tak už vím, jak všechno funguje. Leč právě kvas dnešní doby, prudké změny ve společenských názorech na to, co je ,,správné“ a co je ,,špatné“ nám odhalují, že svět je jiný, než jsme si mysleli. Dokonce i pojmy ,,dobré“ a ,,špatné“ jsou interpretovány každý den a každou lidskou skupinou rozdílně. Tento náš svět tedy nemá vůbec ,,jasno“ ani v těchto nejzákladnějších otázkách života na zemi/a nejen na ní/. Protože i mezi čtenáři jsou značné rozpory, jak vůbec chápat ,,soucit s imigranty“, toleranci k menšinám“,  ,,soucit s dětmi, ať už pochází z jakéhokoliv prostředí“, ,,toleranci k lidem postiženým různými úchylkami“…a mnohé další, je zřejmé, že ani Poselství se nepodařilo nás učinit imunními proti mystifikaci lidského světa.

A pochybnosti o vlastním úsudku jsou skutečně na místě. Největším omylem by bylo si myslet, že čtením Poselství se člověk stal tak moudrým, že už na něj ,,svět“ nemůže, protože on, čtenář, ,,zná“ vysoké světy a stavbu celého stvoření. Abdrushin nám ukázal daleké obzory a načrtnul základní principy, zkoumat svět okolo sebe – to nám přenechal, protože to je náš vlastní úkol související s celým smyslem vývoje lidského ducha. O to se musíme snažit sami, toto není popsáno v Poselství a to, že čteme Poselství, nás neuchrání před lží světa.

Právě čtenáři a obecně lid věřící, jsou mnohem snáze manipulovatelní, než kdokoliv jiný. Protože člověk věřící touží po kladných hodnotách a špinavosti světa jej odpuzují, snaží se této špinavosti vyhnout tím, že svět ignoruje, nepozoruje, …nezajímá ho. Nezájem ale není obranou, ale spíše upozorněním na to, že zde bude mít temnota snadnou práci. Věřícímu stačí předhodit slova, kterým věří a považuje je za projev všeho čestného a správného. Když slyší tato slova, už hlouběji nepátrá, protože tato slova jsou pro něj jako ,,průkaz správnosti“, jako ,,tajné heslo do nebe“. Jenže Temno není hlupák, ani naiva, prostoduchý truhlík, ale naopak, temno souvisí s mozkem a tím i intelektem. Nástrahy Temna tedy nebudou hloupé, ale chytré a budou mířit ke každé jednotlivé slabosti člověka A slabostí věřících je jejich ,,dobrota“, jak ji sami chápou. Ovšem z hlediska přísně a ostře fungujících zákonů už to není dobrota, ale malátnost, slabost, lenost…

Protože věřící nezkoumá faleš světa, je pro tento velmi snadné pomocí slov, jako je láska, soucit, mír, lidskost …a pravda…zmanipulovat člověka jakýmkoliv směrem. Pak ten člověk slouží smějícímu se Tmnu, které před ním pohupuje slovem ,,láska“ na tyčce, jako voňavou klobásou a žene ho do propasti zla. Pak hodný člověk s radostí pomáhá lumpům, aby zničili svět. A ,,hodný“ má ještě dobrý pocit, jak ,,pomáhá druhým“.

Možná si myslíte, že nás se to netýká, ale my všichni jsme neustále, každodenně manipulováni a pokud to s postojem k Pravdě myslíme vážně, mělo by nás to dovést k veliké snaze NENECHAT SE ZMANIPULOVAT – toto převědčení, tento cíl – to už je snaha sloužit Pravdě, žít v Pravdě, a proto to přímo souvisí s cestou k Bohu.

O takových věcech píši často, ale dnes jsem inspirován článkem o člověku jménem J. P. Overton (1960-2003).

Tento člověk popsal, jak je tento náš lidský svět neustále nenápadně manipulován mocnými. My si k tomu už můžeme dodat, že i tito ,,mocní“ jsou jen nástroji Temna a služebníky Luciferova principu. Toto pojmenování však nestačí, každý člověk by se měl, alespoň rámcově, seznámit s tímto mechanismem, aby jej byl schopen sám rozpoznat ve svém životě, v životě své rodiny, blízkých i národa. Pak, v bdělosti, může odrazit takové nástrahy. To patří ke službě Světlu, službě Pravdě. Být naivní a nechat se manipulovat je jen podvolení se temnu, to není žádné dobro, ani nic pozitivního. Protože čtenáři se problémům světa vyhýbají, chtěl bych Vás s tímto mechanismem seznámit, abyste nemohli být používáni jako ,,užiteční idioti“, což je opět pojem, který se dnes používá pro lidi, kteří to ,,myslí dobře“, ale slouží nevědomky zlu…a to my přece jistě nechceme.

Lži o zdánlivě přirozeném běhu věcí popřel americký sociolog Joseph Overton, jenž popsal technologii změn společenských postojů k otázkám kdysi pro společnost tak zásadních.

V jeho uvedeném příkladu je řeč o něčem naprosto absurdním. Snažil se vybrat takový příklad, který je od počátku zcela nemyslitelný. Jeho studie je ale několik let stará a mechanismus ,,oken“ běží i bez něj, takže to, co on popisoval, jako pro společnost nemyslitelné, je dnes již přijímáno jinak. Už to dokazuje, že jeho  pozorování bylo správné, v USA se údajně mezi celebritami objevují případy satanských kultů i s prvky kanibalismu. Zkuste si ale místo jeho pro nás absurdního, příkladu s kanibalismem dosadit to, čím nás dnes média denně krmí – černoch je lepší než běloch/je v kdejaké reklamě, je předepsáno, že musí zvítězit na Olympiádě, v soutěži Mis, …apod./, homosexuál vychová dítě lépe, než normálně sexuálně orientovaný/homosexuál, lesba se již běžně vyskytují ve filmech, hrách/, transsexuál je ,,zcela normální člověk“ /transsexuál musí vyhrát v pěvecké soutěži, apod./, muslimská víra je rovna křesťanské /a jak se v bezvěreckých školách nikdy o náboženství nemluvilo, nyní se na nástěnkách malým dětem předvádí, že obě náboženství jsou dobrá/…příkladů bychom našli mnoho a další na nás čekají každým dnem. Pochopíme-li princip, pak jej uvidíme a poznáme ihned. Pak nebudeme hloupým stádem, ani služebníky Temnot…

VLOŽENO 6.2.2017:

NÁSLEDUJE TEXT PŘEVZATÝ Z INTERNETU, PONECHÁVÁM JEJ V PŮVODNÍM ZNĚNÍ A VYJÁDŘÍM SE AŽ NA ZÁVĚR. Není psán ,,odborníky na Poselství“, takže jej berte jako text k poučení o dějích, které nám snad unikají, a nehodnoťte jej, jako ,,čtenářské výroky“, tím jistě není.***

ČLÁNEK Z INTERNETU:

Přečtěte si o tom následující příklad a pochopíte, jakým způsobem se dnes legalizuje homosexualita a manželství stejného pohlaví. Uvědomíte si,  že v Evropě POKUD NEBUDEME VZDOROVAT/zf/, MŮŽE BÝT již v příštích letech završena legalizace pedofilie a incestu. Mimochodem, stejně jako dětské eutanazie.

Co ještě můžeme akceptovat v našem světě pomocí technologie, o které píše Overton?

Funguje totiž spolehlivě.

Joseph Overton popsal, kterak byly pro společnost naprosto cizí myšlenky vyneseny ze smetiště veřejného opovržení, oprášeny a nakonec legislativně ukotveny.

Podle „Overtonova okna“ existuje pro každou myšlenku nebo společenský problém tzv. okno možností. V rámci něj lze nebo nelze o myšlence široce diskutovat, otevřeně ji podporovat, propagovat a snažit se ji ukotvit legislativně. Okno se posouvá ze stádia „nemyslitelného“, tzn. veřejné morálce úplně cizího a zcela zavrženého, do stádia „aktuální politiky“, tj. stává se široce posuzovatelným, přijímaným masovým vědomím a fixovaným v zákonech.

Nejedná se o vymývání mozků jako takové: technologie je mnohem delikátnější. Postupná systémová aplikace je efektivní proto, že jí pomáhá nenápadnost jejího působení na společnost, která se stává její obětí.

Rozeberme si na jednom zcela konkrétním a zdánlivě naprosto absurdním příkladu, jak začíná společnost krok za krokem nejprve s diskusí o něčem nepřijatelném, posléze to považuje za vhodné a nakonec se s novým zákonem smiřuje a zaštiťuje kdysi nemyslitelné.

Zvolme si něco naprosto nepředstavitelné. Řekněme třeba kanibalismus, tj. myšlenku legalizovat právo občanů na pojídání jeden druhého. Je tento příklad dosti šokující?

Všem je jasné, že momentálně zatím není možnost propagovat kanibalismus, protože se společnost postaví proti. Taková situace znamená, že problém legalizace kanibalismu se nachází v nulovém stadiu „okna možností“ a podle Overtonovy teorie ji lze označit za „nemyslitelnou“.

Model nám ukáže situaci, jak ono „nemyslitelné“ bude realizováno, projde-li všechny fáze „oken možností“

Ještě jednou opakuji, Overton popsal TECHNOLOGII, která umožňuje legalizovat naprosto jakoukoliv myšlenku.

Vezměte prosím na vědomí, že nepředložil koncepci, ale pouze popsal spolehlivou technologii. Tedy takovou posloupnost činů, jejichž realizace vede k požadovanému cíli. Pozor! Tato technologie může být efektivní termonukleární zbraní ke zničení lidských společenství.

Fáze 1 – nepřijatelné, ale mluvme o tom

Téma kanibalismu je ve společnosti zatím ještě nepříjemné a zcela nepřijatelné. Uvažovat na toto téma není žádoucí ani v médiích, ani ve slušné společnosti. Zatím je to jev nemyslitelný, absurdní a zakázaný. Abychom uvedli do souladu prvním pohyb Overtonova okna, je nutné přesunout téma kanibalismu z oblasti radikálního do oblasti možného.

Vždyť máme svobodu slova, tak proč bychom nesměli pohovořit právě o kanibalismu?

Vše je dovoleno studovat a vše mohou vědci zkoumat: neexistují pro ně tabuizovaná témata. Existuje-li taková možnost, svolá se etnologické sympozium na téma „exotické rituály polynéských domorodců“. A pak se během něj bude diskutovat o historii tohoto tématu, budou uskutečněny pokusy představit si ho z vědeckého úhlu pohledu. A tím dostaneme o kanibalismu hodnověrné informace.

Fáze 2 – desakralizace

Vidíte, ukázalo se, že o lidojedství lze hovořit věcně a přitom zůstávat v rámci vědecké slušnosti.

Overtonovo „okno“ se posunulo. Znamená to, že se přezkoumání pozic ukázalo již zřetelně. Tímto je zajištěn posun od nepřijatelného negativního postoje společnosti ke vztahu mnohem pozitivnějšímu.

Současně s pseudovědeckou debatou se musí bezpodmínečně objevit nějaké „společenství radikálních kanibalů“. Nevadí, bude-li aktivní pouze na internetu, neboť takových lidojedů si určitě všimnou a budou je citovat ve všech hlavních médiích.

Jedná se o další možnost vyjádření. Zadruhé jsou takové omračující zrůdy se zvláštní genezí potřebné k vytvoření obrazu radikální hrozby. Oproti jinému strašáku ‒ „fašistům, vyzývajícím spalovat na hranicích takové jako jsou oni“ ‒ budou „nedobrými kanibaly“. O hrozbách však pohovoříme níže. Na začátek stačí publikovat příběhy o tom, co si myslí o pojídání lidského masa britští vědci a nějaké lidské bestie s jinou úchylkou.

Výsledkem prvního posunu Overtonova „okna“ se stalo, že nepřijatelné téma bylo uvedeno do oběhu, tabu se desakralizovalo a jednoznačnost problému byla zbourána.

Fáze 3 – nahrazení původního výrazu eufemismem a vytvoření podpěrného precedentu

V následujícím kroku se „okno“ posunuje dále a téma kanibalismu se přesunuje z radikální oblasti do oblasti možného.

V tomto stádiu pokračujeme v citacích „vědců“. Přece se nemůžeme odvracet od vědeckých znalostí o lidožroutech? Každý, kdo odmítne na toto téma diskutovat, musí být ocejchován jako svatoušek a pokrytec. Dnes xenofob, nacista, agent Kremlu…

Je nutné, aby bylo pro kanibaly vymyšleno mírnější označení, aby se fašisté všeho druhu neodvažovali věšet na jinak myslící devianty nálepku „Ka“.

Pozor! Vytvoření eufemismu, tedy nahrazení nepříjemné skutečnosti výrazem jemnějším je velmi důležitý moment a pro legalizaci nemyslitelného nápadu je tato záměna nutná. Tak i dnes – už žádní imigranti, ale běženci…žádní cikáni, ale Rómové, žádné sexuální úchylky, ale jiná orientace…

Původní pojem kanibalismus již neexistuje. Bude zaměněn za jiné slovo – třeba na antropofagii. Nicméně i tento výraz bude brzy nahrazen ještě jednou, protože i toto označení bude považováno za urážlivé.

Cílem vymýšlení nových pojmů je odvést pozornost od podstaty problému, odtrhnout formu slova od jeho obsahu ‒ a zbavit se tak svých ideologických odpůrců. Kanibalismus se změní na antropofagii, a poté třeba na antropofilii podobně jako zločinec mění příjmení a pas.

Souběžně s hrou na jména probíhá vytvoření podpěrného precedentu ‒ historického, mytologického, aktuálního nebo jen vymyšleného, co je však hlavní ‒ legitimního. Bude objeven nebo vymyšlen jako „důkaz“ toho, že antropofilie může být v podstatě uzákoněna. Dnes už máme odborná prohlášení, že homosexuální pár více miluje dítě, než pár složený z muže a ženy. Čeká nás lékařské a vědecké potvrzení, že nejlépe vychová dítě pedofil, protože dítě nejvíc miluje…

„Vzpomínáte si na legendu o obětavé matce, jež napojila žízní umírající děti vlastní krví?“

„O historii antických bohů, kteří pojídali všechny po sobě, u Římanů to bylo přece normální!“

„Tím více u křesťanů nám blízkých je s antropofilií vše v naprostém pořádku! Dosud rituálně pijí krev a jí maso svého boha. Z toho přece křesťanskou církev neobviňujete?

Hlavním úkolem bakchanálie této etapy je alespoň částečně vyloučit pojídání lidí z trestního postihu. Alespoň jednou v historickém okamžiku.

Fáze 4 – z možného do racionálního

Poté, co je poskytnut legitimní precedent, objevuje se možnost posunout Оvertonovo „okno“ z oblasti možného do oblasti racionálního. Jedná se o třetí etapu. Na tomto místě je rozmělnění společného problému završeno.

„Touha je u lidí geneticky zakódována, spočívá v lidské podstatě“.

„Někdy je nezbytné sníst člověka, protože existují nepřekonatelné okolnosti“.

„Přece existují lidé, kteří si přejí, aby je snědli“.

„Аntropofilové byli vyprovokováni!“

„Zakázané ovoce je vždy sladké“.

„Svobodný člověk má právo se rozhodnout, co má sníst“.

„Neskrývejte informace, ať každý ví, kdo je kdo ‒ аntropofil nebo аntrofob“.

„Je vůbec v аntropofilii něco škodlivého? Škodlivost není prokázána“.

V povědomí veřejnosti se uměle vytvoří, „bitevní pole“ a na obou stranách se nepochopitelným způsobem vynoří radikální příznivci a radikální odpůrci lidojedství.

Skutečné nepřátele, tj. normální lidi, kteří nechtějí být lhostejní k porušení tabu lidojedství, se snaží vměstnat mezi radikální strašáky a zapsat do radikálních nepřátel. Role těchto strašáků spočívá v aktivním vytváření obrazu šílených psychopatů ‒ agresivních, fašizujících nepřátel antropofagie, vyzývajících spálit zaživa lidožrouty, Židy, komunisty a černochy. Přítomnost v médiích zajišťují všem vyjmenovaným, kromě skutečných odpůrců legalizace.

Sami tzv. аntropofilové zůstávají jakoby uvnitř hrozeb „oblasti intelektu a vědy“, odkud se vším patosem „zdravého rozumu a lidskosti“ odsuzují „fašisty všeho druhu“.

„Vědci“ a novináři v této fázi dokazují, že se lidstvo v průběhu své historie čas od času pojídalo navzájem ‒ a že je to tedy normální. Nyní je možné téma аntropofilie přesunout z oblasti racionální do kategorie populární. Оvertonovo „okno“ se posunuje dále dopředu.

Fáze 5 – popularizace

Je nezbytné, aby byla popularizace kanibalismu podpořena populárním obsahem, vhodnými historickými a mytologickými osobnostmi a podle možností i těmi současnými, mediálními.

Аntropofilie masivně proniká do aktuálních zpráv a talkshow. Lidé jsou pojídáni v nových filmech, v textech písní a videoklipech.

Jeden z triků popularizace se nazývá „Rozhlédněte se kolem sebe!“

„Copak jste netušili, že jeden známý skladatel je… antropofil?“

„I jeden známý polský scénárista byl po celý život antropofilem a dokonce byl za to stíhán.“

„A kolik jich sedělo v blázinci! Kolik milionů vyhnali a zbavili občanství!… Mimochodem, jak se vám líbí nový klip Lady Gagy „Eat me, baby“?

Propracované téma v této fázi uvádí v TOP a poté se nezávisle samoreprodukuje v masmédiích, showbyznysu a v politice.

Další efektivní způsobe je vést o jádru problému aktivní a prázdné rozhovory na úrovni informačních operátorů (novinářů, vedoucích televizního vysílání, veřejných aktivistů…). Ti ovšem vyloučí z diskuze odborníky. V České televizi různé rozhovory s vybranými ,,odborníky“, které nikdo nezná, ale kteří zasvěceně vysvětlují různé situace ve světě i společnosti. Vysvětlují to jediným správným způsobem, bez nejmenších pochyb a zaváhání. Nebo různí představitelé mládeže a studentstva, kteří v mladistvém nadšení a snaze rozbít to ,,staré“ horují nadšeně, ale bez nejmenších zkušeností, pro to ,,nové“, ať už je to cokoliv – hlavní, že je to nové a jiné.

V okamžiku, kdy se už všichni začnou nudit, a diskuse o daném problému zajde do slepé uličky, přichází vybraný profesionál a říká: „Pánové, ve skutečnosti je všechno úplně jinak. A nejde ani tak o to, ale o toto“ – a určuje mezitím směr a tendenci, která se řídí posunem „okna“.

K ospravedlnění zastánců legalizace využívají zlidšťování zločinců pomocí formování jejich pozitivního obrazu, který nemá nic společného s charakteristikou zločince.

„Jsou to tvůrčí lidé. Snědl svou ženu. No a co?“

„Oni opravdu milují své oběti. Jíst, znamená milovat!“

„U аntropofilů je zvýšené IQ, v ostatním dodržují přísnou morálku“.

„Аntropofilové jsou sami obětí, jejich život je k tomu donutil“.

„Vychovali je tak“ atd.

Takové vychytralosti jsou obsahem populárních talkshow.

„Budeme vám vyprávět tragický příběh lásky! Chtěl jí sníst! I ona chtěla totéž! Kdo jsme my, abychom je soudili? Možná je to láska? Kdo jste vy, abyste stáli na cestě lásce?!“

Fáze 6 – z kategorie populární do sféry aktuální politiky

Posunujeme se k šesté fázi pohybu Оvertonova „okna“. Téma je připraveno na možnost přesunout ho z kategorie populární do sféry aktuální politiky.

Začíná příprava právního rámce. Lobistické skupiny se ve vládě konsolidují a vystupují ze stínu. Jsou publikovány sociologické průzkumy prokazující údajně vysoké procento zastánců legalizace kanibalismu. Politici začínají s pokusem veřejně se vyjádřit na téma zákonodárného ukotvení tohoto tématu. Do veřejného vědomí zavádějí nové dogma „zákaz pojídání lidí je zakázán“. To je firemní specialita liberalismu ‒ tolerance jako zákaz tabu, zákaz na nápravu a varování před vražednými úchylkami pro společnost.

Společnost je během poslední fáze pohybu okna z kategorie „populární“ do „aktuální politiky“ zlomena. Nejaktivnější část bude ještě v kladení odporu proti zákonodárnému ukotvení ještě ne tak dávno nepředstavitelného pokračovat. Celkově je však společnost zlomena. Souhlasila s vlastní porážkou.

Jsou přijaty zákony, změněny (zničeny) normy lidské existence, dále se toto téma dozvuky nevyhnutelně dobere do škol a mateřských školek, a to znamená, že následující pokolení obecně vyroste bez šance na přežití. Tak to bylo s legalizací homosexuality (nyní vyžadují, aby se nazývali „gayové“). Před našimi zraky nyní Evropa legalizuje incest a dětskou eutanazii.

Jak technologii zničit

Nejsnáze se „okno“ popsané Overtonem posunuje v tolerantní společnosti. Tedy ve společnosti, která nemá žádné ideály a v důsledku toho jasné rozdělení dobra a zla.

Chtěli byste pohovořit o tom, že je vaše matka coura? Chcete o tom napsat do časopisu? Zazpívat píseň? A konec konců dokázat, že být courou je normální a dokonce nezbytné? Právě to je výše popsaná technologie. Opírá se o všedovolenost.

Neexistuje tabu.

Neexistuje nic svatého.

Neexistuje pojetí posvátnosti a samotná diskuse o ní je zakázána.

Všeho toho se nedostává. A čeho se dostává?

Existuje takzvaná „svoboda slova“, která byla přeměněna na svobodu ztráty lidskosti. Před našimi zraky postupně odstraňují rámce, ohraničující společnost od propasti sebezničení. Teď je již cesta otevřena.

 

KONEC TEXTU PŘEVZATÉHO Z INTERNETU….***

 

Pan Overton nam popsal mechanismus, kterým dnes Lucifer pomocí svých nástrojů ovladá lidstvo a vede je k sebezničení. Ano, můžeme citovat, že ,,zlo se má samo zničit“ a že toto je ono, takže se nás to netýká. Jenže, ruku na srdce, skutečně se dokážeme tak dobře orientovat v tomto Světě lži? Vždyť vím o vícerých čtenářích, kteří již jsou zachyceni těmito okny a jsou bezradní například v otázce postoje k imigrantům, ale i jiným tématům současnosti.

…Vždyť jsou to chudáci, kteří utíkají z války, je nelidské jim nepomoci.

…Nesmíme být sobci, kde je naše láska, ke které nás vede Poselství?

…Migrace národů tu byla vždy, to jen politici z ní dnes dělají umělý problém.

…Když nepomůžeme, uvalíme na sebe těžkou karmu, vždyť právě tou pomocí napravujeme svou dřívější lhostejnost.

…Přece nemůžeme odhánět děti! Vy byste dokázal jít se zbraní proti dětem? To je nelidké…

…Já už nemám odvahu mít na to nějaký názor.

…Jak chcete poznat, kteří jsou mezi nimi zlí, nemůžeme je přece házet do jednoho pytle. Jistě jsou mezi nimi hodní, kteří trpí, těm musíme pomáhat, ale nevím, jak je rozpoznat, ale nemůžeme přece trestat nevinné, když jim odepřeme pomoc…

To jsou jen některé postoje čtenářů, které jasně ukazují, že už jsou zachyceni do nastražené smyčky, je v nich vyvolána nejistota, pochybnosti, soucit k něčemu, co ani neví, zda je soucitu hodno. Přemýšlejme, zkoumejme, než ze sebe začneme rozlévat soucit na všechny strany. To není láska, ani soucit a běženci to dobře ví, protože to považují za slabost a pohrdají námi za to. A je to paradox – takový běženec, který pohrdá sluníčkářským čtenářem je vlastně v tomto ohledu Pravdě blíž, než čtenář, který půl života čte a věří v Poselství… Není toto samo Overtonovým paradoxem a potvrzením, že jeho pozorování bylo správné?

Poselství není náboženství a není určeno k modlení, ale pochopení, jak funguje svět i my sami. Proto nesmí být čtenáři ze světa nic cizího, vše má být prozkoumáno, pochopeno, přijato či odmítnuto. To však vylučuje ignorování skutečnosti, ba naopak, její skutečné prožití a poznání. Teprve tak se dá skutečně ohodnotit a zhodnotit i nepříjemné tohoto světa. Nyní jděte a prožívejte…poslední slova Abdrushina. Neřekl – schovejte se, jen se modlete a ignorujte vše, co se Vám nelíbí. Dělejte jen to, co je vám příjemné a tak se dostanete do nebe…nic takového neřekl, ani nenapsal!

Poselství nás vede k bdělosti, rozvaze, přímosti, přísnosti a i jisté střízlivosti – dokonce i u přímluvné modlitby je zmínka, že tato může být i na škodu. Že je někdy k  dobru zúčastněných její nevyslyšení. Pak i čtenářské nářky, že nejsme dost lidští a že jsme ještě neotevřeli všechny hranice ,,chudákům z války“ se pohybují v téže rovině. Jednou budou čtenáři děkovat, že jejich prosba o ,,dobro pro chudáky“ nebyla vyslyšena. A nemusí to zdaleka být až na onom světě, ale i v takovém případu, jako jsem před pár dny viděl na videu, kde staří rodiče pláčí nad smrtí dcery a říkají, že už nikdy nebudou věřit paní Merkelové. Nejde však o nějakou paní Merkelovou, ta má svou karmu, ale my zase tu svoji. Přemýšlejme a buďme spravedlivě přísní, než půjdeme ,,s Bratříčkem otevírat vrátka“, protože zavřít už nepůjdou a vzkřísit dcery nebude možné. A že duše přitom nezahyne, to nebude útěchou, protože s ní pak kráčí naše karma za slepotu a naivitu.


Zdravím p. Fritz,

mám vážnu námietku voči Vašej úvahe č. 177 Miluj Pravdu, kde uvádzate ako príklad overtonovho okna „ka….mus“. Ďalej podobné Vaše vety ako tieto: „Uvědomíte si s určitostí, že v Evropě bude již v příštích letech završena legalizace pedofilie a incestu. Mimochodem, stejně jako dětské eutanazie.“ … NEBUDE!Chápete??

Ako to ide dokopy s názvom úvahy? Sformulovali ste extrémne nebezpečné spojenie: na jednej strane treba milovať Pravdu a hneď píšete o niečom takom.

Uvedomujete si, že už len písaním o tom rozvíjate myšlienky a tým sa vo fáze 1 podieľate na dejoch, pred ktorými varujete?! Že sa tak stávate spoluvinníkom?! Nemali by sme vytvárať informačné pole pre žiadne deštruktívne zámery. Ale konať ako sa uvádza prednáške pod úvahou č. 149 – o sile myšlienok.

Mali by ste tie vety ihneď preformulovať, aby to nevyznelo ako hotová vec a uviesť iný (nanešťastie už „zlegalizovaný“) príklad alebo túto úvahu bezodkladne vymazať. 

S pozdravom

Viliam Vančík


Dobrý den přeji.

Vaše připomínky jsem si přečetl a důkladně je zvážil. To pozitivní v nich jsem použil pro sebe i pro drobnou úpravu textu. To negativní se snažím ignorovat, aby to nevytvářelo formy, kterých je v našem světě až příliš.

Byl bych rád, aby mezi námi zavládl mír, kterého je v tomto světě velice málo a který nejvíce potřebuje naši posilu.

Obraťme tedy už list a věnujme celé své úsilí hledání spojení s duchovními proudy, které ducha prosvětlují a pozvedají jeho pohled od věcí kolem něj a k druhým jiným směrem. Namiřme své úsilí vzhůru, kde se jedině můžeme poučit od Zdroje vší moudrosti.

Toto téma mezi námi považuji za uzavřené a již o něm nechci dále diskutovat, protože by to nepřineslo nic, co by nám pomohlo na naší cestě.

Přeji Vám klid a mír.

Zdeněk Fritz

 


Vážení čtenáři, rád se s Vámi podělím o pár osobních postřehů, třeba někomu budou užitečné.

Tak se mi vynořil obraz, inspirovaný přednáškou z Poselství.

Země soumraku – stojíme u velikého množství pevných tyčí, které brání v cestě duším. Tu stojí skupinka, která má v rukou silnou zelenou knihu a duše z ní horlivě předčítají pasáže. Vzájemně se poučují a dovolávají se toho, že přece pravidelně četly Slovo, chodily na pobožnosti i přednášky, tak proč je tyto tyče nechtějí pustit dále. Ty tyče o kterých ony přece ví, tolikrát o nich četly tu známou přednášku, ale nikdy si nemyslely, že jich by se to mohlo týkat. Jedna duše kráčí k tyčím a sebevědomě poučuje druhé – to jsou tyče našich nesprávných postojů, to vzniklo z nesprávné formulace slov. Málo jste se zabývali Slovem, málo jste dbali každého jednotlivého slova, které nám náš Pán dal. Musíte přesně používat jednotlivá slova, jedno každé přesně, jak je psáno ve Slovu – pak to nebude problém, opakujte po mně PROJDEME… a všechny duše to sborem opakují, ale tyče jsou pořád neprůchozí. Tu jedna duše, která se sborového recitování nezúčastňuje, ale v tichém zahloubání, se slzami v očích a velikou touhou v srdci pohlíží ke vzdálenému světlu a vztahuje k němu ruce… tu její ruce prochází tyčemi, jakoby neexistovaly a pak i ona jimi projde bez odporu. Modlí se za ostatní, ale ne, aby měly lepší myšlenky, správnější postoje, aby říkaly to či ono – ona jim jen přeje štěstí a Světlo – beze slov, bez poučování, mentorování.

Myslím si, že to je ukázkou základního problému nás čtenářů, to jsou ty dva základní postoje. Jeden je zaměřený ven – na druhé lidi a současně je až příliš násilně zformovaný naší vyčtenou či vyslechnutou představou o tom, co je správné a co ne. Představou, kterou si v nadšení a přesvědčení vytváříme své osobní dogma. Toto dogma, i když je snad inspirováno myšlenkami a větami z Poselství, nás ale spoutává.

Ten druhý postoj je pouhá prostá touha ducha po Bohu. Taková touha nemá zapotřebí něco pořád rozebírat, hodnotit, ani se něčím neustále kontrolovat a korigovat. Touha prostě stoupá vzhůru ke Zdroji. Já jsem se dopracoval postupně k tomu, že jen tato touha mne může vyvést z bludišťě hmoty, myšlenek i lidí. Trvalo mi to dlouho a proto vím, že není snadné k tomu vůbec dojít…a pak to ještě zkoušet i uskutečňovat…

Před dvaceti lety jsem byl plný náboženské horlivosti a bylo mi hned jasné, co je dobré, co je špatné, kdo co dělá dobře a kdo ne. Byl jsem tehdy přesvědčený, že sloužím Světlu a proto bych si své postoje těžko nechal někým zpochybnit. Až dnes vidím, uvědomuji si a cítím celou svou duší, že mnohé jsem jen bez pochopení převzal od druhých, jiné jsem zase dogmaticky přijal z naprosto nedogmatické Knihy knih. Já sám jsem si udělal z této knihy ,,sbírku příkazů“, aniž jsem v touze podal ruku Duchu, který se za slovy skrýval. Jenže tehdy jsem se přece držel ,,litery Slova“, takže to ,,muselo být správné“. A kdo o tom pochyboval, ten pochyboval o Slovu. Tak jsem tehdy, spolu s ostatními a s přesvědčením, dělil i čtenáře, třeba na ty, kteří čtou ,,staré vydání“ a kteří ,,nové“, kteří horují pro ,,povolaný národ Český“ a asi i další dogmata, která jsem však tehdy považoval za ,,víru ve Slovo a Pána“. V tomto nadšení, které však dnes vnímám jako blouznění, jsem zaujal kritické postoje k nějakému čtenáři a jiném čtenáři jsem vypsal postřehy z výroků toho prvního. Cítil jsem se jako ochránce Pravdy… Mezi těmi dvěma poroběhl jakýsi boj, který prvnímu přinesl potíže a dlouho jej to velmi trápilo. Osud – moudrý učitel mne dovedl po létech k úzké vazbě k tomuto ,,potrestanému“ a tak jsem znovu prožíval, jak jej to pořád trápí. A při každém jeho postesknutí, jsem cítil vinu – ne není správné druhé kritizovat a vnucovat jim své názory. Ten člověk nevěděl, že jsem se nějak podílel na jeho problémech, ale já jsem to věděl velmi dobře a trápil se tím. Chtěl jsem mu to nějak vysvětlit, omluvit se, ale on byl povaha výbušná, což mne od toho plánu odrazovalo. Nakonec jsem mu to řekl, ale velká úleva nenastala. Přišlo období touhy po tom, abych to nějak napravil, což mi Osud opět zprostředkoval. Celé to trápení jsem si mohl ušetřit, kdybych místo kritizování a hledání co kdo nedělá podle ,,litery Slova“, měl pro druhého čtenáře prosté pochopení a vážil si jej za to, že se vůbec o něco snaží. Není přece mým posláním, ani úkolem převychovávat jiné a vnucovat jim své názory. Miluj bližního svého, jako sebe sama, chápu dnes jako to, že ho mám nechat jít po jeho cestách, nemám mu je rovnat ani strkat do jeho úst svá slova. Vím, že toto mé prožití nemohu nikomu předat a že já bych tehdy jako ,,soudce“ neslyšel pláč duše, kterou jsem hodnotil. Proto nechci ani dnes nikomu vyčítat, že mne negativně hodnotí. Nemohu s tím nic dělat, je to jeho volba, jako byla tehdy ta má. Nebo snad přece jen… Na základě svého uvedeného prožitku mohu již dnes odpustit tomu, kdo mne pranýřuje. Vidím v něm sebe před dvaceti lety… Chápu a rozumím takovým postojům, ale Osudu děkuji za ,,pohled z druhé strany“, který nyní mohu takto prožívat.

Po dvaceti letech jsem našel nový obraz ,,čtenáře“, kterým bych chtěl být. Už to pro mne není člověk, který všemu rozumí a každého poučuje, vnucuje každému, že má číst Poselství, co má a nemá říkat, co si má myslet, co si má oblékat, apod. Je to člověk, který chápe, že každý spolubližní jde po své vývojové cestě, stojí na zcela jiném stupni a proto jeho názory a postoje mohou být pro něj dobré i když pro mne jsou dávno překonané a proto nesprávné. Tento obraz chápajícího a citlivého čtenáře, který už více ,,miluje člověka“/tedy hledá v něm to dobré a to špatné mu samému přenechává k jeho vlastní práci v jeho vlastních rozhodnutích/ mne naplňuje větším souladem, než dřívější nadšení z ,,převýchovy světa“.

Zakopejme válečné sekery a vykuřme dýmku míru v pomyslném vigvamu pod zelenou plachtou, která by měla všechny členy jednoho kmene spojovat a ne vytvářet rozkoly.

Ponechme každému jeho svobodný vývoj, jeho názory a myšlenky – milujme jej víc než sebe sama.

Sarvamangalam – požehnání všemu, mír pro všechny.     -ZF-


 

  • Kalendář příspěvků
    Červen 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Dub    
     123
    45678910
    11121314151617
    18192021222324
    252627282930