O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

174. Přednášky a Slavnosti /4.1.17/

174. Přednášky a Slavnosti

Když jsem před vánoci zveřejňoval přednášky, které u nás zazněly, uvědomil jsem si jednu věc…

Začnu maličko ze široka /u mne to ale nikoho nepřekvapí/.

Kdysi, před mnoha lety, jsem se poprvé setkal s jedním nejmenovaným čtenářem. Byl u nás doma a samozřejmě jsme dikutovali o věcech kolem Poselství. On viděl, že se zabývám jen poválečným zeleným vydáním a k mému úžasu pronesl ,,…ach, vy čtete to měkké Poselství…“. Tehdy jsem mu moc nerozuměl, ale jak šel život dál, zkušeností přibývalo a přišlo i pochopení… Má cesta byla taková, že jsem se nejprve dostal, přes někoho dalšího, k poválečnému třídílnému vydání, tehdy v zeleném papírovém přebalu. Při hledání nějakých spřízněných duší /nikoho jsem neznal/, jsem se obrátil na vydavatele knihy a přes něj pak našel i ostatní čtenáře. Mezi nimi se, jako o nějakém apokryfu, mluvilo i o původním, předválečném vydání, které se ovšem nemá číst, protože to Pán nechtěl. No dobrá, jak jsem dostal, tak jsem přijal, nechtěl jsem přece jít proti Boží Vůli. Ale život chtěl jinak a tak jsem se různými ,,náhodami“ dostával do situací, kdy už jsem s oním ,,dostal/přijal“ nějak nevystačil. Tak jsem například objevil u starší čtenářky, kdesi pod postelí, ručně přepisované Poselství Doznívá, které mi později darovala, protože ho nechtěla číst, když to Pán zakázal. Tak jsem měl doma část Poselství Doznívá v češtině i v němčině /tu jsem ale neuměl/. Já už jsem ale takový, že když mám doma zajímavou knihu, tak ji přečtu, místo abych ji schoval pod postel. Další ,,náhoda“ mne přivedla, při zcela jiné činnosti, do jakési malé tiskárny a tam jsem v úžasu, hned za dveřmi, viděl naskládané nově vytištěné Poselství Doznívá… Abych to zkrátil – různé situace mne dovedly k předválečným vydáním Poselství, ale i přednášek a jiných materiálů, a já si časem probojoval vnitřní boj, abych se ,,nebál hříchu“ je i číst. Už jsem v jiných úvahách uváděl, že nebudu hodnotit a vytvářet, ani posilovat, konfrontační pole kolem tohoto tématu. To vše zde uvádím jen proto, aby bylo pochopitelné téma této úvahy. Tím tématem je zvláštní fakt, na který mne kdysi navedl onen čtenář. Tím postřehem je, že poválečná vydání neobsahují mnohou pasáž, která je vůči nám velmi tvrdá a soudící. Když si člověk povšimne tohoto faktu, aniž by cokoliv hodnotil, kritizoval a ptal se ,,proč“ tomu tak je, pak… Pak mu prostě z toho vyplyne zvláštní věcný postřeh, že předválečné přednášky byly v mnoha případech mnohem kritičtější a tvrdší k nám, pobloudilým lidským duchům. Zvláštní, ne?

Ale půjdu dále a konečně se i přiblížím názvu této úvahy. Každý čtenář, který to se sebou myslí vážbě, čte často Poselství. Proto jistě četl každou přednášku, každou stať už mnohokrát. Vlastností lidského mozku, a předpokládám, že ten máme asi i my, čtenáři, je, že když něco považuje za známé a zpracované, má tendenci to ignorovat. Mockrát čtená věc, se zdá být mozku už natolik známá, že ji chce ignorovat a už jí nevěnovat tak velkou pozornost. To tedy za prvé. Za druhé – Slavnost je mimořádný děj a i Abdrushin k ní promluvil mnohé mimořádné proslovy. Poselství je však určeno i ,,veřejnosti“, a proto nelze očekávat, že v něm musí být i věci, pro pokročilejší, už znalejší čtenáře a pro speciální příležitosti. Je tu i postřeh, že o Slavnostech se i na Vomperbergu, který se snaží jít ,,stopou Pánovou“ /…možná je to ale i jinde/ nečtou přednášky přímo obsažené v Poselství, ale nějaké ,,mimo Poselství“. Logicky tak toto ,,nové“ oslovuje člověka novým, hlubším způsobem.

Proto si myslím, že je dobré o Slavnostech číst přednášky méně známé a pak jsou výhodné ty, které jsou mimo Poselství. Když si pak nezaujatě, ale s otevřenou myslí přečtete takové, které tu pak zvěřejňuji, je v nich velká přísnost, velké požadavky a vyplývá z nich nepříjemná odpovědnost pro nás, kteří je čteme.

Když pak zhodnotím vjem, který jsem míval /a nejen já, ale i ostatní přítomní/ ze Slavností organizovaných čtenářskými skupinami, pak například u Vánoční Slavnosti to bylo jako pohlazení, chválení, radování se…. Celkem pak spokojenost a radost /i ze sebe sama/. Když však vezmu vjem z přednášek nezařazených do Poselství, je vjem méně veselý. Člověk si mnohem více uvědomí, jak strašne jsme selhali, co musel prožít Vyslanec Světla, jak moc jsme zklamali a jaká strašlivá hromada provinění před námi stojí. Je to pak veliké a velmi nepříjemné prožití mého osobního vzdálení se od Boha, poznání, jak moc mne od Něj odděluje má nezralost, neschopnost, mnohdy i slabá vůle i lenost. Po takové Slavnosti si každým pórem své duše uvědomuji, že se musím mnohem více snažit, abych se Bohu přiblížil. Je to méně příjemné, ale vysoce motivující. Zatímco v těch jiných případech jsou návštěvníci Slavnosti ukolébáni do spokojenosti, že oni jsou dobří a Bůh je miluje.

Inu, je na každém, aby si sám vybral svou cestu a hlavně její druh. Příjemná, hladivá, plná lásky a poplácání po zádech, nebo ta, která byla popsána v jakési pohádce: ,,…cestičkou z oblázků, půjdu si pro lásku. Až překonám moře, až vytrpím hoře, pak…“

Tak to vypadá, jako by se i v tom, kdo čte jaké Poselství, odehrávalo naše třídění. Ale ne v tom smyslu, jak někteří razí – třídění na hříšníky/čtou předválečné/ a pravověrné/čtou poválečná vydání/. Spíše třídění na ty, kteří chtějí pohlazení a na ty, kteří snesou i pár facek, protože ví, že si je zaslouží.

Oslovila mne například tato pasáž: ,,Otevřete se mé lásce, dejte prostor mé přísnosti, aby projela vašimi dušemi jako očistný oheň a rozjasnila je…“ ,,…Kdo mne slyší, stojí v soudu…“

 

Ze které skupiny to asi je, předválečné, nebo poválečné?

ZF


 

  • Kalendář příspěvků
    Červen 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Dub    
     123
    45678910
    11121314151617
    18192021222324
    252627282930