165. Láska Boží /24.12.16/

165. Láska Boží

Dnes jsem chtěl něco napsat o Boží Lásce…

Jednak proto, že je Štědrý den a také proto, že jsme tu před časem diskutovali o tomto pojmu a já cítím k němu značný dluh.

Chtěl bych napsat něco krásného, vznešeného, plného úcty a pokory, ale…nemohu. Jediné, co bych mohl a co by mi připadalo vhodné, je pokleknout, sklonit hlavu a tiše plakat…

Plakat štěstím, studem, vděčností, touhou i hořkosladkou bolestí…

Jak Vám mám psát o tom, co zpívá a pláče v mém srdci? Není pro to slov…

Cítím ve svém srdci lásku, ale nemohu ji popsat.

Vidím všude kolem, jak láska Boží proniká a vane, jako sladká, ale velmi silná vůně, celým vesmírem, ale neumím najít jediné slovo, které by to vyjádřilo.

Cítím uragán, jak smetá celé planety, galaxie a jiné tvoří, láme celé lesy, ale pod nimi už bují nový život, cítím ten pohyb, který lomcuje mou duší…ale popsat jej nesvedu….

Jak vypadá láska? Je jako růže, jako lilie, jako miliony třpytivých krystalů na zasněžené pláni? Jako němé štěstí člověka zachráněného z hořícího domu? Či snad jako výskající dítě s hračkou, kterou svírá v dlani? Nebo snad jako zvlhlý pohled člověka, který přešlapuje před zasněženou pyramidou? Možná je tom všem její maličké zrníčko, možná jen odlesk z její záře a možná, kdoví…nic z toho není láska.

Nevím, jak vypadá láska, nevím, jak vypadá Bůh a přece mé srdce je plné touhy po Něm.

Dnes, pod rozzářeným stromkem, se vzpomínkou na prostý chlév v Betlémě, si znovu uvědomuji, že všechno naše toužení, konání a snad i to vzývání je možná velmi vzdálené prostému, přirozenému výtrysku ducha. Jako je prostota Betlémského chléva, jeho ,,obyčejnost“, a přitom opravdovost, vzdálena všemu našemu dnešnímu ,,ozdobenému“ životu, tak je možná i naše hledání Lásky Boží příliš složité, příliš podmíněné chtěným, naučeným dobrem, snad dokonce i spoutané ,,Písmem“. Tím, které je samo pohybem, jako let ptáka, jako dotek motýlího křídla, je burácením hromu i parskem slunce, ale v nás se naším chtěním ukovává v dogma.

Celý Štědrý večer ke mně promlouvá svým tichým nezvučným hlasem, svou vůní, plápoláním plamenů svící, tichým kanutím žhnoucího vosku a především tlukotem srdce, které hledá souzvuk s tepem vesmíru. A vše hovoří, šeptá a dýchá – Boha nemůžeš pochopit, můžeš Jej jen milovat…

Čtenáři se těší na Den Růže, Slavnost Zářící Hvězdy a lidské Vánoce, se svou honbou za dárky a konzumními zvyky, jsou pro ně často jen otravnou předehrou, kterou je třeba přetrpět, než nastanou skutečné Vánoce, jak je máme ,,určené“ a vlastně svatým zákonem ,,přikázané“. Nejsme trochu spoutáni svou představou ,,řízené zbožnosti“? Nesvazujeme své srdce, když mu určujeme, kdy má vytrysknout a kdy mlčet? Nevím… Mnohokrát jsem zápasil o správné prožití Štědrého dne a mnohokrát se mi to nedařilo… Ale letos jsem nechal vše jen plynout a mé srdce cítilo tep stvoření. Snad proto, že jsem se nezabýval tím, co kdo a proč dělá – nechal jsem vše plynout a musel-li jsem s tím mít něco společného, pak mne to netrýznilo, protože jsem nic nehodnotil. Nechal jsem vše tak, jak to bylo, nechal jsem všemu jeho působnost a sobě jen otevřené srdce. Vše kolem plynulo a řítilo se po svých cestách za svým cílem po planoucích drahách lidských přání, ale mé srdce v tichu tepalo svou melodii pokory a tiché radosti bez vnější veselosti.

Štědrý den mi pošeptal své poselství – příliš mnoho posvátných písní, příliš násilně sehnutá záda, příliš mnoho žalmů a posvátných citací, příliš mnoho chtěné zbožnosti, příliš mnoho přesně řízených cest na příkazem stanovená místa – to vše se tíživě klade na křídla srdce, které chce ve vší prostotě jen letět Otci blíže…

Tak i Vám přeje mé srdce štědré dny v tichých hodinách prostého míru.  ZF

  • Kalendář příspěvků
    Prosinec 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Lis    
     12
    3456789
    10111213141516
    17181920212223
    24252627282930
    31