164. Pohřební zvyky, uchovávání opuštěného těla, dlouhý rozklad kostí. /9.12.16/

164. Pohřební zvyky, uchovávání opuštěného těla, dlouhý rozklad kostí.

Dostal jsem zajímavou otázku. O tom, že mnohé pohřební zvyky velmi pravděpodobně připoutávají zesnulé k pozůstalým, není pochyb. Otázka je, proč vůbec vznikly pohřební obyčeje, jaký to mělo původní, ještě správný smysl. Otázkou také je, jestli má nějaký význam fakt, že se kosterní ostatky rozpadají velmi dlouho a je proto docela možné, že člověk se znovu inkarnuje, ale jeho kosti ještě stále existují na této zemi. Má to nějaký smysl, význam?

 

Nad významem pohřebních zvyků jsem se již zamýšlel v jiné otázce. Jistě, že nelze popřít nebezpečí, že těmito pohřebními zvyky se spoutává odcházející duše právě tak, jako pozůstalí. Avšak, už to, že Abdrushin nic proti pohřbům nenamítal, naopak je povýšil až na vysoký duchovní děj, to jistě vypovídá o tom, že to není ,,nic špatného“. Že neumíme využít dobrých věcí a dějů k dobru, ale zneužijeme je ke svému spoutání, o tom svědčí mnohé. A ani pohřební zvyky nejsou výjimkou. Setkání pozůstalých na pohřbu má hluboký pozitivní význam. Jednak k sobě účastníci pohřbu mohou pod tlakem situace být mnohem vstřícnější a otevřenější, než kdy jindy a to jim dá prostor k uzavření neuzavřených kapitol svých vztahů. Za další to lidem připomene pomíjejícnost těla, křehkost pozemského života, znovu se jim v duchu ozve varující hlas: ,,nevíš dne, ani hodiny, nepromarni tuto příležitost ke svému zušlechtění a hlavně osvobození“. Tento prožitek zatřese s duchem a vytrhne ho z prázdného pozemského bytí …nebo alespoň může ho vytrhnout. Pohřeb je také jakýmsi ukončením jedné vývojové etapy člověka. Aby mohla nastat etapa další, musí být předchozí řádně ukončena. Lidé to cítí, i když to nechápou. Jak mnoho se věnovalo úsilí a energie na prokázání úmrtí a nalezení těl po nějaké katastrofě. Rozumem těžko pochopitelné, ale pozůstalí cítí velikou potřebu najít těla zesnulých a tak ,,potvrdit jejich skon“ a uzavřít tuto etapu pohřbem. Je to pro ně nesmírně důležité. Tělo zesnulého je jedním důležitým faktorem a pohřeb druhým. Tyto věci prostě nelze ignorovat a dnešní snahy eliminovat pohřby a tělo nechat anonymně spálit na účet státu jsou jen dalším prvkem našeho odklonu od Božího řádu, který duše ještě někdy pociťuje, ale pozemský člověk ,,vymyslí“, že je to zbytečné. Dalším kladem pohřbu je možnost odpuštění, které právě pod citovým tlakem, ale i strachem může nabýt nové citové podoby a tím i většího úspěchu. Dalším kladným aspektem je pomoc odcházející duši a současně příležitost uvolnění různých vazeb a pout. Že to neuděláme, není problém pohřbu, ale nás… Nepozorujme ty děje ale příliš konfrontačně. Že se pozůstalý například věnuje, z našeho pohledu, přehnané péči o hrob může být jistě znakem připoutanosti, ale právě tak to může být snaha, třeba nevědomá, vyrovnat svůj dluh k zesnulému. Dopřát mu péči, kterou ode mne za pozemského života neměl. Může tedy jít o děj vyrovnání a tím o děj pozitivní. Obava, že tímto připoutává pozůstalý zesnulého k zemi je jistě správná, i když si myslím, že ne tak úplně reálná. Připoutanost zesnulého bude těžko kdy k hrobu, ale spíše k jeho zálibám, sklonům, nebo lidem, …pokud snad zesnulý nebyl majitelem pohřební služby/úsměv/. A jestli je tu spoutanost pozůstalého a zesnulého, pak není hrobem, ale sklonem a ten by byl i bez hrobu a péči o něj. Že lidé odešlí a pozůstalí zůstávají v nějakém spojení je jisté, protože je svazují mnohé věci a nakonec je mnohdy svedou k sobě opět při nové inkarnaci. Tento děj může být negativní, ale v prožití i osvobozující. Neměli bychom jej tedy vnímat jen jednostranně. To, že některé kmeny přírodních národů povolávali své zesnulé stařešiny k poradě nelze také chápat jen jako způsob připoutání, protože zde hlavně záleží na postoji zesnulého, jak on sám to bere a ne na samotném ději obracení se k němu o radu. Při upřímné prosbě o radu jej může zastoupit nějaká jiná pomáhající duše/které je to k užitku/, nemusí to zesnulého vůbec zatěžovat, a proto to nemusí být nikterak negativní děj. Vzpomeňme však Buddhu, který zůstal připoután k hoře, na níž působil. Byl to děj vycházející jen z jeho postoje, z jeho přesvědčení, že on to tam musí vést a řídit – pozemské zvyky, pohřeb a podobné to nevyvolaly a také by bez nich děj připoutání nastal stejně.

Ano, toto jsou otázky spíše polemické, než přímo prakticky doložitelné nějakým citátem či výrokem. Jisté je, že ve stvoření mají věci, děje více významů, než jen jeden. To je tím, že do sebe zapadá mnoho dějů a souvisí spolu, ovlivňují se.

Přistupme nyní k otázce dlouhého času rozpadu kostí. Můžeme dlouhý rozpad kostí chápat ,,po lidsku“, tedy jednoúčelově. Fyzikálně je to jistě možné vysvětlit. Pokud ale budeme chtít zachovat mnohotvárnost dějů ve stvoření, musíme hledat i další smysl tohoto děje.

Vzpomenul jsem si na jednu pasáž ze životopisu Egypt:

,,Nyní byla to sice jiná těla, která putovala po kůře zemské, zápasila a trpěla, ale jejich duch byl opět na cestě zpět, aby učil a znovu zkřivil to, co jim bylo kdysi pokřiveno. Oni to však již nevěděli. Mnohý z nich stál nad hrobem svého dřívějšího těla, držel svoji někdejší lebku v ruce a mnohého z nich přivedly jemné nitky viny a odpykání na místo, kde se mohl oprostit, ale on toho nevyužil…“

Tato pasáž ve mně vyvolává představu určité možnosti ,,setkání člověka s jeho minulostí“. A toto setkání, i když je rozumově nepochopené, a tudíž nevědomé, může být duchem vnímáno reálně, jako dotek jeho dlouhé vývojové cesty. A tento dotek má vyvolat poznání, ale i varování: ,,již dlouho putuješ stvořením a udělal jsi mnoho chyb, které tě vedou zpět k odpykání. POZOR, ať se nezapleteš do stejných, nebo jiných chyb. Buď bdělý, nezapomeň, odkud jsi přišel a kam směřuješ!“

Toto memento, hovořící k samotnému duchu, nemusí však mít jen formu naznačenou v citovaném úryvku, tedy, že by se člověk musel fyzicky setkat se svými kostmi. Duch vnímá jinak a jeho vnímací schopnosti jsou mnohem pokročilejší, než těla. Mohla by tedy stačit přítomnost kostí jeho bývalého těla kdesi na zemi, lhostejno kde, jestli hluboko pod nánosy země, nebo v hrobech předků či pohlceno v sedimentech jeskyní. Již to, že je zde jakési pojítko k minulosti i když slabé a velmi subtilní by mohlo vyvolat duchovní tlak a ten by vytvořil toto duchovní varování. I kdyby nebylo slovně vstřebáno a pochopeno, vytvořilo by varovný obraz pro ducha…

Připouštím tedy, ovšem jen jako pouhou hypotézu, že by dlouhodobý rozpad kostí mohl mít i tento smysl. Jelikož tento efekt funguje i u kostí zvířecích, může v jejich případě mít opět jinou příčinu, kterou by například mohla být určitá nutná kontinuita vývoje. Je známo, že určitou frekvencí záření je možné vyvolat ze semene pšenice její dřívější vývojovou formu, že po tomto ozáření vznikne z tohoto semene jakási pra-pšenice. Z toho je vidět, že minulost se neztratila, ale spočívá skryta a je možné ji vyvolat. Je tedy i možné, že efekt dlouhodobého uchování kostí může sloužit jako jakási časová stopa…ZF

  • Kalendář příspěvků
    Prosinec 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Lis    
     12
    3456789
    10111213141516
    17181920212223
    24252627282930
    31