159. Jak bojovat proti temnu, aby se člověk neobtížil vinou /11.11.16/

159. Jak bojovat proti temnu, aby se člověk neobtížil vinou

zdenekfritz

Žijeme v těžké době! Nejen proto, že je soud, nejen proto, že jsme každou Boží pomoc odmítli, nejen proto, že jsme žádnou moudrou radu ,,s hůry“ nechtěli slyšet a než bychom se sklonili v pokoře před Řádem světa, raději volíme smrt. Nejen pro to všechno jmenované je tato doba těžká. Naším příklonem k technice a hlavně metodě ,,sdílení“ každého vjemu všem, jsme zahlceni nesmírným množstvím podnětů, z nichž většina je negativní, nebo je to jen žvanění zahlcující mysl člověka prázdnou vatou a často i lží. Honba za senzací, snaha vytvořit drama ze všeho, vybičovat emoce, protože jinak už dnešní člověk necítí, že žije – to vyvolává intenzivní snahu vytvářet spory, hádky a z každého člověka vytáhnout, nebo alespoň to nějak zinscenovat – nějakou špínu, pomluvu, kritiku a negaci jakéhokoliv druhu. Tak se nám ve veřejném a společenském životě neustále demonstrují lidé, jejichž cílem je destrukce, zmar, rozklad a zničení všeho, co ještě má nějakou hodnotu. Neustále jsme konfrontováni s těmito kreaturami všeho druhu a vyvolává to v každém myslícím a cítícím člověku odpor a boj. Jaký boj? Člověk cítí, že tento, zde se prezentující člověk, je zlem a on přece takové zlo nechce. Chtěl by ho odstranit, aby už neničil Boží řád a nekazil svět. V člověku se vzmáhá hněv a rozhořčení, nezřídka myšlenka, takovou zrůdu okamžitě odstranit z krásného Božího stvoření. Ale tady vyvstává problém. Člověk si současně uvědomí, že my přece nejsme povoláni být soudci druhých a také, že hněv není nejlepším rádcem. Mám právo si přát zničení jiného člověka, mám právo si přát jeho odstranění? Není toto proti Vůli Boží, neberu si zde práva, která nemám, když je přece řečeno: ,,Má jest pomsta a já dám odplatu“? Jenže na druhé straně – bylo by správné se dívat na zlo, jak vše ničí bez odporu? Nechat to na Bohu, ať On to řeší? A co já, já se mám tvářit, že to nevidím, nebo snad pokývat hlavou a konstatovat – ,,…kdo jsi bez viny, hoď první kamenem“? Ano, je to dilema – myslící a cítící člověk zažívá ve svém nitru boj. Neví, co je správné a přece by chtěl správně žít. Co s tím?
Nejen v této problematice, ale i v mnoha jiných je naším největším problémem, že neumíme být věcní, ale vždy až příliš osobní.
Zkusme se nejprve podívat na pár postřehů někam výše, jak to ,,dělají“ tam. Nejdříve někam poblíž. Náš duchovní pomocník je s námi spojen nějakým ,,problémem“, později pak nějakou ctností. I když je to třeba milovaný strýček, přesto je pojítkem mezi námi právě ten ,,problém“, který nám chce pomoci zvládnout. Ve jmenovaném případě je přes osobní vztah, tím hlavním ,,obecná věc“, nebo, řekněme nějaký princip a ne to osobní. Ten princip – tedy něco neosobního, může spojovat všechny, aniž by je na sebe nezbytně vázal osobně. A právě ty osobní vazby jsou přece nejvíce poznamenány naší nezralostí a nepochopením. Z nich nečastěji vzniknou spory, zloba, nenávist, dotčenost a mnoho dalšího. Měli bychom si taky uvědomit, že když náš ,,strýček“ splní svůj úkol nám pomoci v nějakém našem konkrétním problému, tak odchází a přichází jiný pomocník, aby nám bude pomáhat s jiným naším problémem. Jde tedy vždy o ten princip pomoci a ne osobu, která jej momentálně vykonává. Náš osobní vztah k té osobě je věcí ,,navíc“, ale není tím základním v oné pomoci. Když se pokusíme dohlédnout přes různé pomocníky a pomoci až k ,,pomocníkovi“ nejvyššímu, najdeme tam nějakého prastvořeného, který zosobňuje, působí a vysílá určitý základní princip, ale nikdy ne osobní chtění. On není osobní a také nečeká, že my budeme osobní k němu, jde tu jen o věc samotnou, ne o osobu. Z toho pro mne vyplývá všeobecná zákonitost – člověk má usilovat o napojení se na základní princip toho, co hledá, co řeší, s čím si neví rady. Jestli se při tom setká s osobnostmi, které tento princip uznávají, nebo dokonce naplňují, může k nim jistě mít vztah osobní, ale neměl by tyto dva pojmy zcela spojovat, aniž by si byl vědom, že jsou to věci dvě.
Tím se mi ujasnil jeden základní mechanismus a nyní jej mohu aplikovat i na ostatní situace.
Rozdělení na dobro a zlo je sice podstatné, ale současně je nutné si uvědomit, že pro oba pojmy musí platit stejné zákony stvoření a stejné mechanismy pro přístup k nim. Jestliže jsem došel k tomu, že podstatné je neustále hledat základní zákonitosti a to osobní přesouvat až na druhou pozici, protože jinak mi osobní sympatie a antipatie překryjí úsudek, pak to musí platit i v přístupu k temnu.
Zásadní v tomto dilematu je otázka: Co mi vlastně vadí – ten člověk, nebo to zlo, které z něho prýští? Kdyby myslel a jednal jinak, vadil by mi? Asi ne, takže problém je v tom, co říká a dělá, ne přímo v jeho osobnosti. Podle mne je právě v tom řešení celého problému. Pokud se budeme učit /…já to taky neumím/ být neosobní a náš odpor budeme mířit ke zdroji a principu /falešný postoj k Božímu řádu/, pak nemůžeme žít v nějakém protikladu. Opustí nás osobní hněv proti tomu člověku, ale vzedme se v nás síla vzdoru proti tomu, co jej ovládá. Je někdy docela obtížné zjistit, jestli takový člověk je zlý ze své podstaty, jestli je ze své vůle nástrojem destrukčních sil, nebo je jen naivní /jako mnozí čtenáři/ a tak hlásá něco, o čem se domnívá, že je to dobro, protože nedokáže dohlédnout, co bude výsledkem tohoto zdánlivého dobra – tedy zkáza, bolest, rozklad. Někdy je tak člověk, sloužící temným proudům, jen ,,užitečným idiotem“, který cosi hlásá, aniž chápe, že koná pravý opak svých vlastních ideálů. Proto je jeho odsouzení z naší strany dost možná mylné, ale odsouzení špatného principu, který on zastává, je správné.
Ano, člověk si může oprávněně pokládat otázky, jak by to asi fungovalo v Tisícileté říši? Byla by tam ,,lidskost“ o které tak rádi nyní všichni mluví? Byla by tam ,,tolerance“ ke kdejaké úchylce? To asi těžko. Ale jak by se to řešilo? Když zavřete sexuálního devianta do vězení, přestane myslet na svou úchylku, přestane vzpomínat na to, jak někoho znásilňoval, přestane vytvářet tyto zrůdné myšlenky? Jistě ne. Pokud by tu měl nastat mír a řád, prostě by tu takoví lidé nemohli žít – museli by být odstraněni. Byl by trest smrti? Já jsem přesvědčen, že ano. Kdo by ale mohl být ,,popravčím“? Možná si někdo řekne, že by to ,,zařídila příroda“ a žádný popravčí by nebyl nutný. Hříšník by prostě onemocněl, umřel, měl by nehodu… Ano, to je možné, ale musím si připustit i možnost, že by existovalo cílené odstranění takového nepolepšitelného člověka. Vzpomeňme na Hjalfdara, náš pozemský pravzor. I on nejprve váhal, když měl pozabíjet pralesní lid, ale cítil, že něco takového nemůže žít na zemi, má-li na ní panovat Boží řád. I Hjalfdarův lid byl jeho rozhodnutím o likvidaci /můžeme říci popravě/ celého druhu lidí, zaskočen a překvapen. Pak jim ale Hjalfdar dal vysvětlení a celý akt dostal až posvátný charakter něčeho správného nejen pro zemi a lidi, ale i pro ty odstraněné a jejich další duchovní osud. Podtrhněme, že celý akt jejich odstranění nebyl osobní, měl vyšší cíl a šel opět k samotnému principu. To nám může být vzorem a ukázkou, jak situace, které zažíváme, máme řešit.
Měli bychom pohlížet na dnešní neomarxisty s jejich pomatenými ideami třetího pohlaví, inkluze, likvidace bílé rasy, podpory všech myslitelných úchylek – jako na nástroje zla, které ještě chce všechno strhnout do rozkladu. Nemůžeme se před tím schovat, obrátit se k tomu zády, tvářit se, že to neexistuje. Tím bychom se odvrátili od služby Světlu a popřeli bychom Boží řád. Postavit se odvážně a odhodlaně proti temnému principu, vyslat proti němu Boží sílu, jako to dělal Hjalfdar. A i on bojoval duchovně, ale když to nešlo jinak, tak i pozemsky. Dnes je hmota tak hutná a duch tak slabý, že duchovní boj nemá ten potřebný efekt, protože nenachází odezvu v duších, které jsou duchovnímu uzavřeny. Ani Hjalfdar nemohl duchovně ovládnout pralidi, přestože vše ostatní silou ducha ovládnout mohl. Jejich duše byly duchovnímu působení zcela uzavřeny. Dnes je situace ještě horší, a i proto nemohla síla z Pána mít na lidstvo ten účinek, který byl očekáván. Proto se neutíkejme k výmluvám, že my přece působíme ,,duchovně“ a proto se do pozemského zapojovat nemusíme. Dnes musí každý i zevně ukázat, za čím stojí a pro co je ochoten obětovat čas, nepohodlí, nepříjemné pocity, a mnohé jiné, ne právě příjemné stavy mysli.
Soustřeďme se, jako pomocníci očisty, k otevření se proudům sil, které mají temné rozložit a spálit. Stůjme pevně, ale bez nenávisti k jednotlivci, avšak v ostrém výpadu, proti principu, který jej vede. A jestli při ničení tohoto principu bude i jeho služebník zničen – to není naší věcí. Neměli bychom mu to přát, ale ani jej za každou cenu chtít zachraňovat. Ať síla proudí do toho neřádu, pomluv a lží – je jedno, koho to zničí a kdo se tím osvobodí. Ať zvítězí Světlo, ať je mír na této zemi a špína je zničena a rozložena.
Tím, že jsme se zaslíbili Bohu, tím jsme se postavili do role bojovníků proti temnu – proto k nám síla proudí – není to síla jen neutrální, ale již síla útočná. Není ale osobní a působí proti jakémukoliv nesprávnému principu. Pokud my se nepostavíme PROTI temnému principu, pak síla nemá kam udeřit, a proto musí spálit nás samotné.
To nesprávné ,,osobní“, proti kterému nemáme zaujímat stanovisko /jen k samotnému principu/, není myšleno jen k samotným osobám, ale i k národům a celkům. Máme si snad přát, aby byla zničena Amerika, protože ona je zdrojem mnoha již běžících a uskutečněných válek, ale hlavně USA moc chce nyní vyvolat jadernou válku s Ruskem. Nyní, ve volbách o prezidenta USA je však vidět, že i většina Američanů touží po změně a nechce akceptovat dnešní falešný princip světa. Už z toho je vidět, že přání, aby Amerika byla zničena, je nesprávné a nespravedlivé vůči mnohým Američanům. Nesprávný princip, který mnozí vůdci USA, ale i mnozí občané USA, zaujímají ke světu, by ovšem měl být odstraněn, jinak dojde k totální zkáze světa. Rozdělení na dva proudy, dva tábory se děje po celém světě. Je vidět, že všude po světě se rodí vzdor a odpor k falešnému směru, který vůdcové, ale i mnozí běžní občané zastávají. Podporujme tento ozdravný proud, ale nepřejme nikomu osobní zkázu, tam pak už platí ,,Já dám pomstu a odplatu“. Já chci, aby bylo temno zničeno, ale nechci osobně určovat, komu má být co naloženo nebo odňato. Bude-li s porážkou temného principu zničeno tisíc lidí, milión, miliardy – tím se nechci zabývat – to si vyvoláme my a zákony to jistě spravedlivě naplní. Jestli bude zničen Islám, nebo ne – to není moje rozhodování, ale budu ze všech sil bránit tomu, aby islámský princip řídit náš národ a hlavně můj život. Ať síla proudí do všeho – do Ameriky, do Islámu, do našeho národa, politiky, Ruska, Číny, do mne…do všeho. Co to vyvolá ve světě, v lidech, národech, náboženstvích – o tom nerozhoduji, ale chci, aby zvítězilo za každou cenu jedině Světlo. Jestli při tom budeme třeba zničeni všichni, jestli budu zničen já…budu se jistě moc snažit, ze všech sil, abych obstál, ale přijímám i to, že pokud nebudu dost dobrý a použitelný, pak pryč se mnou – hlavní je Boží řád, čistota a jas, harmonie a mír…to si přeji.
Pokud budeme správně vyhraněni proti falešnému principu, který v mnoha podobách ovládá masy lidí, pak mohou přes nás působit bojovné síly. Ale my musíme osobně znát projevy toho falešného, nemůžeme se před tím schovat, protože je nám to nepříjemné a nechceme s tím mít nic společného. Temno musí být poznáno, odhaleno a pak na něj nasměrováno Světlo. Temno poznat a prožít musí osobně a na vlastní kůži každý bojovník a služebník Světla. A jak sám stojí v univerzálním principu Světla, tak se musí vyhranit proti principu Temna. Mimo to však má bojovník konkrétní a osobní prožitky a zkušenosti s celou škálou temných projevů, nemusí na ně myslet, prožitky jsou v něm a jeho bojovný postoj vytváří otevřený kanál, jímž bojovníci útočí na temný princip ve všech jeho projevech. Jen tak může dojít k doteku, střetu mezi světlem a temnem a my jsme při tom bitevním polem. Bez osobních zkušeností s konkrétními projevy temna nemůže vzniknout třecí plocha a Světlo se s Temnem nemůže střetnout. My prožíváme střety s temnem prostřednictvím konkrétních lidí. Pokud bychom temno takto personifikovali, pak by mohli být zásahem Světla postiženi přímo tito lidé, ale princip temna by zůstal zachován. Proto musí naše úsilí vždy mířit k tomu principu, i když se s ním setkáváme v lidech, nejde vlastně o ně. Oni budou řádem stvoření povzneseni, nebo zničeni, jak každý zaslouží, my ale máme pomáhat tomu vyššímu dění, které má porazit samotnou podstatu a jádro zlých projevů, nejen jím postižené lidi.

 

  • Kalendář příspěvků
    Prosinec 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Lis    
     12
    3456789
    10111213141516
    17181920212223
    24252627282930
    31