O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

157. Žena – bojovnice? /9. 9. 16/

157. Žena – bojovnice?

Ondrej Janíčko

Dobrý deň pán Fritz,

srdečne Vás pozdravujem. Dnes som bol v meste a na hlavnom námestí bola akcia „Deň otvorených dverí Konfuciovho inštitútu Komenského Univerzity“. Bola to akcia na propagáciu čínskej kultúry. V programe bol Drači tanec, hudobné vystúpenia, predslovy, občerstvenie a tak. Jedným bodom programu boli aj ukážky bojových umení. V rámci tohto bodu programu vystúpovali s bojovými ukážkami a zostavami aj deti. Vystúpila tam jedna asi 13 ročná dievčina, veľmi pekná, oblečená do činskeho bojového úboru, s dlhými vlasmi uviazanými na guľu vzadu na hlave tak ako to majú aj baletky. Jej vystúpenie ma zaujalo možno práve preto, že ho robilo tak mladé dievča. Popri jej vystúpeniu som si však všimol, že v obecenstve, ktoré postáva na námestí a diva sa na show je skupinka tak asi 11–13 ročných dievčat. Prvé, čo ma napadlo a čo som si všimol pri pohľade na ňe, bol ten obrovský rozdiel medzi tými dievčatami, ktoré sa dívali a medzi tou asi 13 ročnou peknou dievčinou, ktorá predvádzala bojové umenie a cvičila svoje zostavy ako ukážku. V tej skupinke dievčat čo sa dívali bola jedna s dvoma copmi a posobila veľmi žensky, veselo a radostne. Bol to pre mňa šok pozorovať ten rozdiel. Tá dievčina čo cvičila bojové umenie na mňa pôsobila ako by bola pokrivená a pomužťovala sa aj keď bola pekná a ženská, lebo sa venovala drsnemu mužskemu oboru čo určite bojové umenie je. Ja vnímam, že bojové umenie je doménou mužov a mužská činnosť. Naproti tomu to dievča s vrkočmi čo sa dívalo pôsobilo veľmi žensky, radostne, čo ma v spojitosti s týmto zážitkom ukažky bojového umenia duchovne nesmierne povznieslo. Bolo citiť, že to dievča s vrkočmi vysiela svojou ženskosťou/di­evčenskosťou aj keď bolo ešte dieťa res. dievča čosi do okolia čo povzbudzuje a povznáša každého muža. Aj z tohto zážitku som si jasne uvedomil, že ženy by mali ostať čisté, krásne a ženské a nie sa pomužťovať aktivitami, ktoré patria mužom. Prečo hovorím o tomto zážitku? Lebo ma napadlo Posolstvo Grálu a pritom Vashita. Aj tá je prastvorenou ženou a má kopiju a pôsobí ako strážkyňa čo je väčšinou mužská úloha. Vashita mi pripomina, že je to bojovníčka s kopijou. Ako to teda je? Je bojové umenie výsadou len mužov? Mne sa zdalo pri tom 13 ročnom dievčatku čo cvičilo bojové umenie, že sa pomužťuje. Že vykonáva činosť, ktorá patrí mužom. Na prekvapenie ale túto činnosť mužskú bojovnú alebo strážnu vykonáva prastvorená v prastorení a to je žena. Mám od detstva hlboký vzťah k bojovím umeniam. Vždy ma priťahovali. Cvičil som karate a tai-chi, od ktorých som postupne odišiel ale stále ma ešte trochu priťahujú a vrámci poznania Posolstva Grálu sa mi zdá, že bojové umenie posiluje mužský charakter muža. V duchovných úrovniach sú bojovníci s mečami a prilbicami, čo je taký mužský archetyp. Ako to je teda s bojovím umením a ženami, keď bojovníčkou je aj Vashita? Môžu sa bojovému umeniu venovať ženy?

Ďakujem vám za odpoveď.

S priateľským pozdravom,
Ondrej Janíčko


zdenekfritz

Děkuji za zajímavou otázku. Na první pohled to vypadá velmi jednoduše a dalo by se na to odpovědět téměř jedinou větou, ale byl by to jen zjednodušený a vlastně i trochu omezený pohled. Nicméně, začnu jím.
Pozitivní činnost je pro ženu nesprávná, sport je také nežádoucí – takže z toho vyplývá jednoznačně – žena a bojový sport = degradace ženství.
Zkusme se ale na téma podívat v trochu širších souvislostech.
Nejprve musím zmínit jeden postřeh, který jsem si uvědomil postupně a později/podle poválečného vydání Poselství bych jej nevěděl dodnes/. Muž není stoprocentně pozitivní a žena negativní. V nich je vždy jen převažující pozitivní, nebo negativní, ale současně je v nich v menší míře i to druhé /před. Pohlaví/. To také dává duchu možnost se přiklonit k jiné pohlavní formě…/ona je totiž v něm již obsažena a on ji jenom rozvine.
To je docela důležité, protože z toho vyplývá, že naše dělení na muže a ženu ve smyslu, že správná žena nemůže mít žádné pozitivní působení – nemusí být správné.
Berme ale základní dělení a základní působení. V tomto je jistě nesprávné, aby žena vykonávala ryze pozitivní činnost. Nicméně, je tu současně dosti důležitá otázka, jestli naše ,,představa“ o ženě a pozitivní činnosti je vůbec správná a jestli opět nevycházíme jen z nějakého vykonstruovaného modelu. Za ta léta setkávání se čtenáři jsem si vytvořil určitou představu o čtenářském obrazu ,,pravé ženy“. Netvrdím, že si všichni čtenáři ,,musí“ ženu představovat takto, ale já jsem se s tímto obrazem setkal velice často. Jak tedy vypadá čtenářský ideál ženy? Nesmí vypadat moc atraktivně a sexuální znaky musí být potlačené. K tomu patří vlasy stažené do nějakého uzlíku, jistě žádné líčení, krátké rukávy a krátké šaty a už vůbec ne kalhoty. To je jeden model, řekněme model ,,stará panna“. Nevýrazná, nebarevná, nepohlavní a antiseptická. Druhý model je ,,víla bez udání věku“. K tomuto modelu naopak patří více barev, nejlépe květinové vzory, šaty volné, aby se při pohybu vzdouvaly jako mořská vlna. Činnost obou typů musí být ženská, to znamená, že musí rodit děti /několik/ a vychovávat děti, když ne svoje, tak cizí. Musí pěstovat květiny a nejlépe pracovat na zahrádce. Povahově a zájmově musí potlačovat myšlení, její postoj musí být naivní, jednoduchý a bez orientace ve společnosti a světě – to není ženské. Musí ,,vyciťovat“, tedy pořád zachytávat nějaké svoje pocity a ostatním je sdělovat, aby se poučili. Přemýšlení se u ženy bere jako nežádoucí a je hodnoceno, jako duchovní prohřešek. Často je žádoucí zdůrazňovat, že ona je žena, tedy ,,něco jiného“/nevysloví se to, ale je jasné, že je to ,,něco lepšího“ – nejen jiného/, o mužích se mluví trošku z nadhledu, někdy i mírně diskriminačně. Hlavně je však naznačováno, že ,,ženské vnímání světa“ je vyšší a lepší. Má-li žena něco z toho vyššího jiným vysvětlit, je téměř vždy odpovědí: ,,…to se nedá těmi slovy vyjádřit, já to tak prostě cítím…“
Jako celek mi to připadá dost umělé, často nepřirozené, jakoby se ženy neustále cíleně manipulovaly do jakési ,,role“, která byla vykonstruována podle ,,litery Slova“.
Ty případy, kdy se žena snaží přemýšlet a umí se zorientovat ve světě, se berou jako ,,neženské a rozumářské“. Pochopitelně v tomto ,,čtenářském modelu ženy“ není nejmenší prostor pro jakoukoliv pozitivní činnost. Tento model se mi však jeví příliš dogmatický, tím i neživý a zcela ignoruje mnohotvárnost dějů ve vztahu k prostředí a okolnostem, nerespektuje pohyb, změnu, ale je statický a tím i dogmatický.
Už od mládí se mi ,,nelíbilo“, když žena řídila auto, přišlo mi to neženské. Časem jsem i vypozoroval, že v dnešní agresivní společnosti skýtá řízení auta mnohé stresové situace, které se řeší agresivně, nadávkami, výbuchy emocí. Ani žena, ani muž jistě nejsou dokonalí, a když jsou vsazeni do negativních okolností, moc to jejich duším neprospívá. Jenže… To je však jen jeden úhel pohledu. Znáte náboženskou skupinu Amišů? Oni mají přísná nařízení, že nesmí používat žádnou techniku a tak vše vykonávají jako ve středověku. Když budeme ženství a pozitivní činnost chápat příliš dogmaticky, dojdeme velmi brzy k postojům, podobným těm, které zastávají Amišové. Žena, která žije sama, například rozvedená, vdova a má různé povinnosti spojené s přemisťováním břemen/nákupy, péče o jiné spojená s častým přemisťováním zboží/ si může ušetřit mnoho námahy a snad i zdraví, když použije nějakou mechanizaci /třeba i to auto/. Beru to tedy tak, že záleží i na okolnostech, nelze je ignorovat a vytvářet statická schémata. Zde nejsme ve světlých říších, kde se prostředí formuje podle ducha, zde je to mnohdy naopak. Duch se někdy musí podrobit hmotných okolnostem.
Pak tu máme něco, jako osobní předurčení. Vezměme si nejprve muže. Existuje hrdinství, ale každý muž nemá být hrdina, jen někteří jsou k tomu předurčeni a jsou potřební pro nějaké děje. Podobně – ve stvoření máme popsány různé ženské osobnosti. Na samém vrcholu stvoření je Maria, ale je napsáno, že ona není spojena s ženstvím. Pak tu, níže, máme Johana, ta je činností spojena s rodinou, ale pozor, i s obranou vlasti. K tomu vzpomeňme známý přírodní fakt – samice bojující v ochraně o svá mláďata a tento pud se projevuje i u žen – těžko ho v takovéto situaci budeme označovat za špatný. Ale vraťme se do struktury stvoření – máme tu Vasithu s kopím a jejím pevným, až bojovným postojem… Jsou tedy v Božím řádu ,,ženy“, které mají funkci bojovnice, jiné ji zase nemají. Jak nahoře-tak dole, vše se opakuje podle nejvyšších vzorů, ale mění formu, podle prostředí. Myslím si, že i zde mají být některé ženy, které budou mít pozitivnější roli, a přesto však zůstávají ženami. Vyžaduje to jejich poslání. Vypadá to, na zběžný pohled, že taková žena je vzdálena ženství, ale je to jinak. Žena má mít pevný postoj, aby mohla čelit všemu nesprávnému. Žena nemá být sladkým diblíkem hopsajícím po louce, ani velkododavatelkou ,,krásných dušiček do hmoty“. To skutečné ženství taky není jen v pěstování zeleniny. Jestliže je řečeno, že žena má blízko přírodě, pak je to hlavně proto, že příroda je hrubohmotný projev bytostného působení – a žena má mít spojení s bytostným děním. Příroda je jen malou částí tohoto působení. Jde tedy především o vnitřní postoj, a z něj vyvstávají, jako hlavní aspekty, nikoliv něžnost, plačtivost, ani lapání energií, ale pevnost, chladná důstojnost, odstup, jistá odměřenost. Tyto postoje vůbec nejsou vzdáleny od pevného postoje Vasithy, která ukazuje kopím cestu a třídí pevnou rukou a ostrým zrakem vše, co se k ní přiblíží. Její ,,bojovný postoj“ je jen jinou vnější formou ,,pevného, přísného a chladného postoje“ ženy, spojeného s pojmem čistota.
Další příklady. Vesnice v době války. Všichni muži odešli, nebo byli zabiti. Ve vesnici jsou jen ženy a stovky kilometrů není žádná jiná vesnice. Co budou dělat tyto ženy bez jakéhokoliv pozitivního působení? Zemřou a děti s nimi. Nebo se prostě přizpůsobí a některé z nich, ty s větším množstvím pozitivních složek, se naučí střílet, vyrábět zbraně, atd. Bude to hřích a porušení předurčení ženství? Já myslím, že ne.
Ovšem jiná situace je ta popsaná v samotném dotazu. Je mír, není třeba se bránit, ale žena přesto tíhne k fyzickému boji. Vyniká v boxu, kickboxu, karate a jiných sportech. Tady půjde o inkarnační zmatek a nevyjasněnost v druhu vlastní osobnosti.
Vnější bojovná forma u ženy, není však, podle mne, vždy něčím ,,špatným“. Záleží ale na vnějších okolnostech, situaci v národě, době /válka, mír/, poslání té oné jednotlivé osobnosti a míře i formě bojovnosti, kterou tato žena připustí.
Vnitřní ,,bojovná forma“, tedy přesněji ,,postoj“ je správný u každé ženy, protože vyjadřuje její spojení s pojmem ,,čistota“, očista, odpor k nečistému a temnému. Zde to vždy je aktivní postoj /vnitřní/, nikoliv pasivní – to však nemá co dělat s ,,mužskou činností“ a s mužským ,,postojem“.
Vždyť i péče o domácnost a péče o děti je aktivní činností, nikoliv pasivním otevřením se proudům ze stvoření.
Máme tu však ještě jeden důležitý faktor. Tímto faktem je selhání muže. On přestává být skutečným mužským elementem a stává se čímsi zcela pokřiveným a tím i nepotřebným. Muž dneška dbá na to, aby se módně oblékal, nosil ty správné doplňky, používal správnou kosmetiku, měl správné tetování, vyholenou hlavu, apod. Pokud patří do ,,vyšší vrstvy“, pak pěstuje sporty, ani ne tak pro vnitřní touhu po pohybu, ale protože se to hodí k jeho postavení, je to moderní, je to prestižní, je to cool… Z muže se tak stává trubec, který je po splnění oplodnění vyhnán z úlu, protože jeho další činnost je zbytečná. Pak je logické, že žena mnohdy přebírá mužskou roli, protože muž ji odvrhnul. Tím samozřejmě neomlouvám mužatky a emancipované ,,ženy“, ale ve velkém proudu vždy nastává nějakým způsobem vyrovnání. Absenci mužské role v rodině, po úmrtí otce, přebírá syn a není-li tam, tak do nějaké míry dcera. Ve velkém se to děje v národě i lidstvu. Za pomužštění žen mohou, do jisté míry, muži-nemuži.
V Německu a severských státech, zaplavených nebezpečnými znásilňovači se ženy hromadně hlásí do sebeobranných kurzů. Proč to dělají? Myslíte si, že pro zábavu, protože jsou emancipované a chtějí se vyrovnat mužům, nebo proto, že je nikdo nechrání a je to jen projev strachu, pudu sebezáchovy a beznaděje i opuštěnosti? Policie, politici, novináři – všichni dbají ,,práv“ znásilňovačů více, než práv žen. Co má žena dělat? Snad dobrovolně přijmout roli sexuální otrokyně bez vůle, má přijmout roli prostitutky a hodit se pod nohy násilníkům, nebo začne sama hledat, jak se uchránit? Žena za to v tomto případě jistě nemůže – mohou za to muži – především politici…Kdo tedy vlastně jde proti řádu stvoření a kdo jen hledá určitou rovnováhu, donucen selháním protipólu?
Na druhé straně, žena bojovnice, není o mnoho horší, než žena kulturistka, žena politička a žena-mužatka, ani žena-lesba o čemž svědčí humorně smutná historka těchto dnů:
Íránské úřady byly pobouřeny tím, že jejich zástupkyně/mus­limka/ podala ruku politikovi – muži….ale pak se ukázalo, že Německá ministryně jen vypadá jako muž, ale úředně je žena /i když s homosexuálními sklony, které veřejně přiznává/. Ovšem skutečná ,,žena“ – ministryně Íránu zase se zbraní v ruce v ozbrojené skupině kdysi přepadla americkou ambasádu…
Závěrem. Žena, jako bojovnice, sportovkyně, předvádějící se před publikem, jak je uvedeno v dotazu – to jistě nebude správné. Ale v jiném případu, situaci, to nemusí být proti řádu stvoření. Při pohledu na tyto bojovnice bychom měli my, muži, především přemýšlet, jestli jsme jim k tomu nepomohli i my a jak to napravit převzetím mužské role.
Pak, až tuto roli převezmeme, pak ty ženy, které i potom budou pokračovat v mužských činnostech, aniž by musely, pak ponesou svá provinění proti řádu, ale dnes je to jen ukázka selhání nás všech.


Reakce paní Zapletalové:
Pane Fritz, jsem vděčná za tuto Vámi rozpracovanou otázku a pohled na ženy a souhlasím s Vámi. Podle mne je plně individuální, jak se žena dneška má přiblížit tomu, aby byla “správnou ženou“. Zase to nemůžeme dát do šablony a dogmatu, např. oblečení do uniformity, protože i v této otázce ženství musíme postupovat a rozvíjet, co je v té určité ženě třeba….a to by měla poznávat sama, svým vkusem a citem….nenechat se strhnout a ovlivnit svým okolím – ať bližším nebo kritikou jiných „čtenářů“, protože jen ona sama ví, jak se cítí dobře a rozvíjející se, svobodná…. Pokud je poctivou čtenářkou Poselství, tak sama pozná, že už se v některém oblečení, které dříve nosívala, necítí volně, ani když je sama doma, a proto ho odloží a nahradí vhodnějším. Nestačí se jen „opičit“, je třeba, aby to měla v sobě prožito poctivě a nepodléhala jen módnosti a doraďování okolí….
Setkala jsem se s takovým případem, kdy se mi svěřila jedna paní, že byla na přednášce ke čtenářům Poselství a bylo tam řečeno, že žena nesmí vůbec oblékat kalhoty, protože na onom světě pak bude nahá. Paní se toho velmi vyděsila, radila se se mnou, co má dělat…Je po operaci kolena a v zimě chodívá ve volných slušivých kalhotách, na které nosí halenu. Pěkně jí to sluší, znám ji už dlouho, vždy je pečlivě upravená a šikovná. Odpověděla jsem jí, že mi to nikdy nenapadlo a že bych se toho nedržela, že podle potřeby svého těla, podle jeho zdravotního stavu a svého vkusu a podmínek, ve kterých žiji, podle ročních období, se budu i oblékat. Nemáme všichni stejné podmínky k oblékání, ani finanční, ani zdravotní, ani věkové…. Ale nesmím si z tohoto svého postoje, že budu oblékat jen a jen kalhoty, vypěstovat závislost nebo nějaký truc, tak jak je to se vším hmotným….. Jistě nebude naším vkusem oblékat se jako dnešní „celebrity“.

V dnešní době, kdy se pod vlivem celého směřování naší společnosti stále více vzdalujeme od Světla, tak se i žena bude muset přizpůsobovat přítomné situaci a postupně, podle možností, se vracet k pravému ženství…. A jak píšete, někdy některá potřebujeme v sobě probudit i tu mužskou část, která dosud v nás dřímala, ale nyní je jí třeba k obraně a k uchování svých hranic a možná i hranic našeho národa, co vím? Snad, pokud se muži neprobudí? Vždyť si uvědomuji, že bez bolesti dnes už není možná změna, a bolest (dočasná) je i při změně ve vztazích, kdy musíme určitou dobu vykázat i velkou přísnost a pevnou vůli, abychom dokázali odolat tlaku nevědomého okolí, které nás chce mít takové, jako dříve a zatím nechápou. Jen po dobrém to často už není možné. Okolí pochopí až za delší čas, až se v sobě dopracujeme do určitého stupně očistění duše a tím se změní i vyzařování a pak nemusíme už tolik odrážet slovní útoky, ale vnitřním hlubokým klidem situaci snadněji ustojíme. Někdy stačí říct jen důrazně jednu krátkou větu a útok se rozplyne, tak rychle, jak vznikl. Při učení se tomuto „umění“ mi velmi pomohla rada přítele, abych si pročetla v knize „Verunčina tři světla“ od Manfreda Kybera část 6 – pod názvem Zázrak s ropuchou. Je to tam srozumitelně a pravdivě popsáno.
Pod vlivem nových zákonů, které musíme dodržovat (i když v dnešní době se prý na každého člověka najde zákon, na základě kterého by mohl být usvědčen a potrestán – zákonodárný systém je tak složitý, že ho už ani jeden soudce nedovede jednoznačně vysvětlit a proto jsou i u soudů různá protichůdná rozhodování…); pod vlivem nových „multi-kulti“ metod ve školství a pak i výchova k neustálému soupeření děvčat s chlapci – to má také dalekosáhlé následky a projevuje se často pak i u dospělých dívek a i v manželství se stále dál chovají tak, že závodí se svým mužem ve všem možném i nemožném…. Prostě, mají to v sobě zaseto a nese to nesoulad mezi muže a ženu do té doby, než pochopí….a tak bychom mohli pokračovat dál….
Domnívám se, že tak, jak je Slovo Boží živé např. v tématu možnosti vzniku Tisícileté říše a snažíme se to pochopit, tak je živé v každém směru, i ve směru, jak se má žena chovat, aby se přiblížila víc Světlu…A Zákon zpětného působení to ukazuje každé jednotlivé ženě a vede nás, abychom pochopily, co je po nás žádáno, co máme změnit…. No někdy nám to trvá déle, až přijde ostřejší „upozornění“, pak teprve pochopíme….
Řeknu Vám za sebe, že mám velmi ráda humor, ráda se směji a to vesele a radostně…. Ale několik let u nás doma nebylo veselo, ale nyní, když byste přišli, tak už je to u nás zase vše v dobrém rozmaru (jistě, ne vždy nepřetržitě). A to naši nepřijali Poselství, ale snažím se svým příkladem uprostřed nich – to bylo docela nelehké, trpělivost, důvěru a dobrosrdečnost jsem brousila v sobě řadu let, ale účinné. Snažím se porozumět Slovu v souvislostech a také porozumět příčinám současného stavu v lidské společnosti. Nejen důsledkům, které vidíme povrchně, ale těm hlubších příčinám. K tomu v plné míře využívám informací na webu cozivotdal.eu a děkuji za něho.…. Jsem velmi vděčná za všechno, co mohu prožívat.
Z celého srdce přeji nám všem ženám, abychom dokázaly poznat, jak se máme držet ve Vůli Boží a plnit ji, a to nejen ve vnějších věcech…. Chce to moc odvahy v každém směru, stojí to za to, tak do toho s chutí a Sílou Ducha Svatého….
Děkuji za tyto všechny otázky, pane Fritz, jsou pro mne oázou, kde se mohu nejen poučit, ale i podělit o své náhledy, které nikomu nevnucuji, ani netvrdím, že jsou jediné správné, jsou to moje prožití, šitá na míru mé duše…možná někoho osloví……s úctou Jana Zapletalová
14. 10. 2016


zdenekfritz

Vážená paní Zapletalová, děkuji za Váš příspěvek. Že si sebe navzájem vážíme je jistě pěkné a nás dva to může těšit, ale pro ostatní to nemusí mít žádný význam, ale je tu něco, co ostatní inspirovat může a já bych to zde chtěl zdůraznit
Jste jedna z nemnoha těch lidí, kteří pochopili, že dogma svazuje a to i dogma vyrobené z Poselství. Poselství mělo duchu dát křídla a křídla slouží k letu. V letu se může člověk povznést nad všechna omezení a ohraničení – nad všechna dogmata. Pak teprve vnímá jednotlivá slova a věty z Poselství VŠEOBSÁHLE a nestlačuje je do dogmatických jednovětých příkazů, kterými se pak člověk svazuje, možná víc, než ten nešťastný materialista. Ten se váže hmotou a po smrti ho to může opustit, my se ale často svazujeme v duchu a po smrti budeme stejně dogmatičtí, jako zde. Výsledkem je pak, že dav lidí u tyčí na onom světě se bude stále rozšiřovat a budou tam čtenáři mávat Poselstvím a citovat z něj věty…ale bez výsledku. Poselství není sbírka zákonů, ani breviář dobrého chování a mravů, ani románek z Červené knihovny, aby se dívkám dobře snilo o budoucnosti, je to duchovní pobídka pro ducha, aby začal zde na zemi a následně i v jiných úrovních, žít vědomě, využil každé příležitosti života, jak vlastním a zcela osobním prožitím najít vlastní osobní cestu životem nyní a teď. Duch sám, a tím i člověk v mase, si musí sám vytvářet své názory na vše, proto je zde. Nic mu nesmí být tabu, nad nic se nesmí povyšovat, ale prožitím procítit kvalitu či bezcennost čehokoliv zde na zemi. Je to cesta zcela individuální, nelze ji od někoho okopírovat, ale nelze ji ani opsat z Poselství – musí být osobně objevována člověkem samým ve všedním dnu, ve všedním životě, ve spojení nejen s přírodou a stejně smýšlejícími čtenáři, ale i ve spojení se společenstvím národa, do nějž přišel ne náhodou. Spojením s celým lidstvem i v jeho bludných názorech – to vše musí být prožito, ne jen povrchně odsouzeno – to je temno, a já už žiji ve Světle.
Kdyby to udělal Abdrushin, museli bychom nyní všichni svorně běhat s ostatními materialisty po světě, protože v Poselství by byla jen tato věta, kterou bychom snad uměli opakovat, ale jinak by s námi ani nepohnula…


Boudný Jaroslav

Dobrý den pane Fritz.

Chci jen v krátkosti zareagovat na článek, který pojednává o tzv.“ ženském pomužšťování„a naopak vlivem modních trendů bojových sportů,či jiných moderních zájmových činností,ryze“muž­ského „snažení. Jak píšete sám,není možné toto plošně ani cíleně bagatelizovat a podle litery Poselství šablonovitě zformovat obě pohlaví.
To by bylo myslím si čistě rozumové a strnulé, protože Slovo poselství dává mimo jiné obrazy ideálu ženství a mužství v dokonalém působení a vědomé činnosti ve Světle nám zatím nedosažitelných výšinách bytí, abychom měli tyto vzory a obrazy ideálů před duševním zrakem, jako zdrojem sil a pomoci a inspirace v těchto nejistých časech v současném životě, ale i ve“smrti“.
Dnešní sportovní pojetí tzv „bojových umění“, jsou dalece vzdáleny původnímu smyslu a filosofii,těchto stovky, možná i tisíce let pěstovaných umění na ochranu života svého i svých bližních,kde tyto cvičeni byly tajně vyučovány, jako např. v Japonské Okinawě, čínskými mistry, z důvodu sebeobrany prostých a slabých vesničanů, kde bylo zakázáno nosit zbraně, pod trestem smrti. A jelikož tamní vesničané, muži i ženy, museli chránit své potomky, obživu před vetřelci a sebeúctu nevyjimaje, bylo to jistě nutné, žádoucí a ducha posilující dění. Nelze samozřejmě v dnešní době plošně odsuzovat ženy, že jsou v mnohém aktivní jako muži, protože to může být jistým impulsem pro muže, ne-muže, aby se snažili překonat svoji změkčilost a lenost, probudit v sobě muže a nenutit tak nepřímo ženské pohlaví „suplování“ mužství. Ale to platí i naopak. Možná je dobré zde připomenout historickou /15 století/, ,,Pannu Orleánskou“, dívku známou pod jménem Johanka (JOHANA?) z Arku(17 let), která probudila ducha francouzských umdlévajících vojáků při letitém obléhání Francie, Angličany a tím osvobodila svoji zem od útlaku výjimečnou statečností, odvahou a vírou v Boha a duchovní vedení (hlasy,vize,které se splnily). V roce 1909 pežem Piem X blahořečena.
Kéž by dnes a v časech budoucích se ženství probudilo správným směrem pro ochranu národa našeho a celé země.:-)
Děkuji i tímto za posilující články a úvahy o věcech pozemských a nepozemských na vašich stránkách pane Fritz.
S pozdravem Boudný Jaroslav.


1.12.2007

Postřehy k ,,ženské otázce“ pana J. K.:

Pan Fritz se v odpovědích zabývá ženami, zda tyto mají být bojovnice, či nikoliv. On vidí ve Vasitě bojovnici, protože má v ruce bojový nástroj – kopí. Ptám se, proti komu by ona mohla bojovat, vždyť v třetí sféře prastvoření  žádné zlo a temno není. Ve Vasitě vidím stále jen ženu. Jen v nástroji vidím nesmírnou přísnost ukazující, kterým se duchovno musí ubírat, jinak ve sféře zbloudí a zahyne. Kdyby duchovnu ukazovala směr jen rukou, pak by z té ruky byla cítit jen dobrá rada. Kdyby směr ukazovala rákoskou, pak by v tom byla už určitá přísnost, říkající: ,,Nepůjdeš-li duchovno tím směrem, jak ukazuji, tak dostaneš po prstech ,,. Kopí ale ukazuje smrt pro duchovno, jestliže neuposlechne. Tak to vidím já, ale pohled panu Fritzi neberu, vážím si jej.


Reakce ZF:

Děkuji za dotaz i za názor – to, že si člověk udělá svůj názor, je dobré a svědčí to o jeho snaze o vnitřní práci. A jestliže se naše názory někdy rozcházejí, na tom není nic špatného, protože vytváření názorů je tvůrčí proces, který musí doznávat změn, je-li v něm pohyb a život. Dnes to vidíme takto a zítra jinak = hýbeme se…Proto se nedívám na názory druhých jako na hloupé nebo moudré. Pro každého je jeho momentální názor výrazem jeho snahy nebo lenosti ducha. Snaží-li se, pak je to vždy výrazem pohybu a jeho současný názor může být ,,dobrý“ pro jeho stupeň chápání světa, pro druhého pak ustrnutím, protože on by už mohl mít názor jiný. To nelze hodnotit zvenčí a nikdo k tomu není oprávněn. Proto za ,,hloupý“ beru jedině fanatismus a demagogii, která druhým ,,vyčítá“, že mají jiné názory, než mám já sám.

Proto ani já nechci, ani v nejmenším, brát tazateli jeho názor, jen se pokusím vysvětlit, proč to chápu tak, jak jsem napsal.

Každý nástroj, ale i každý tvar má svůj vnitřní řád a smysl. Ten smysl, od počátku řádu daný a do jádra ,,věcí“ vložený je stálý i přes vnější proměny. Jeho vnější ,,použití a projev“ se pak liší podle druhu prostředí, v němž působí. Vysvětlím. V Božské říši, až v blízkosti Boží je Lev a u nás na zemi je také lev. Tomu našemu říkáme král zvířat a jeho úlohou je zabíjet jiná zvířata, rozmnožovat se, udržovat rod. Mimo majestátního a zvláštního vzhledu se jeho role příliš neliší od ostatních predátorů. Jestliže tedy říkám, že pojmy ,,nahoře“ i ,,dole“ si zachovávají svůj původní smysl, jaká je spojitost mezi vědoucím zvířetem u trůnu Božího a zvířetem, které loví gazely a rve se s ostatními lvy?

Právě v tom ještě dochovaném, ale nepochopeném přívlastku – KRÁL zvířat. V podstatě pojmu LEV od nejvyšších úrovní musí být určité atributy, které definují tento pojem – a tyto prvky se zachovávají při všech nižších proměnách. My lidé už jsme ztratili smysl pro řád věcí a nepřemýšlíme o slovech, jen je opakujeme. Lev v blízkosti Boží má v sobě neproměnnou pevnost ke svému poslání, odhodlanost a bojovnost /tato se v nižších úrovních skutečně projevuje jako ,,boj“, ve vyšších ve formě pevného, nikdy neuhýbajícího odhodlání/. Při ušlechtilém ,,boji“ se zachovávají pravidla, ale bojovník nikdy neustoupí ze své role, má v sobě i ODHODLÁNÍ nikdy neuhnout a hájit je za každou cenu. Toto odhodlání se pak v úrovních, kde se proti tomu staví protiproudy, mění v bojovnost. Ze stejného důvodu mají Rytíři v Hradu meče – ne proto, aby jimi sekali tam nahoře kolem sebe, ale jako výraz jejich odvážného, nikdy neuhýbajícího postoje. Tak jako andělé nemají křídla na to, aby létali. Jak mi kdysi nějaký člověk říkal – nevěřím, že andělé mají křídla, na co by je měli, vždyť i člověk v duchovnu, který nemá křídla, se vznáší a létá…To, co lidé malují andělům jako křídla je jen nějaké vyzařování, jako když my máme auru. Lidé to nepochopili a tak si k tomu vymysleli křídla a nyní to tak všichni malují…

Ano anděl nemá křídla k létání – ona jsou ztělesněním jeho ,,postoje“, ne létání. Ona se vyvinula proto, že se anděl ,,vznáší“ v Boží vůli. Ale opět to nesmíme chápat otrocky a hned si představovat doslova – pojem ,,vznáší se v Boží vůli“ znamená ,,žije v ní zcela, bez výhrad, plně se jí oddává“.

TAM NAHOŘE – není LEV synonymem pro zabíjení, MEČ není nástrojem k sekání hlav a KŘÍDLA nejsou k létání, tak ani KOPÍ není synonymem pro ,,smrt duchovna“. Nemůžeme přenášet naše místní chápání pojmů beze změn do vyšších světů. Musíme hledat vnitřní podstatu věcí a ta je jiná, než nás učili rodiče a společnost.

Jak jsem již uváděl jinde. V ženě jsou nejen negativní schopnosti, ale i pozitivní, jen ty negativní převládají. Přesně tak, ale opačně, je to i v muži. Proto je možné, že v dané situaci, nebo pro danou roli /Vasitha/ je aktivováno více těch pozitivních, jako je např. v lidském duchu, který nese roli hrdiny, aktivována útočnost lva, i když v duchu jako takovému se běžně nemá projevovat. Takže kopí Vasithy je formou jejího postoje a také, že je v ní určitý jakoby mužský rys postoje, to je dáno její vůdčí, ochrannou, ale i vpřed jdoucí aktivitou, která je jinak v principu ženství neaktivní. Jako další příklad můžeme jmenovat to, že se Lucifer stal duchem, ač byl bytostí. Je to druhem činnosti, ale musí navíc v sobě také nést potřebné součásti, které se tak posílí a stanou se dominantní…jsou bytostní, kteří v sobě nesou bytostné i duchovní…to je tento případ. Za normální situace bytostné dominuje, v extrémní může dominovat to, co bylo neaktivní.  Ve Vasithe je cíleně rozvinuta její aktivní část, protože to její role vyžaduje. Proto zde nemůže tančit jako žena v průsvitných závojích, která si za zpěvu pohupuje nějakým květem… Taky nemůže ukazovat rákoskou, protože rákoska je symbolem trestu, ale ne ochrany, ukázání směru a výrazem odvážného postoje proti něčemu. A znovu tedy zopakuji – KOPÍ není ve své prapůvodní prapodstatě určeno K ZABÍJENÍ, jako MEČ není k sekání hlav a KŘÍDLA k létání.

Musíme se snažit osvobozovat od příliš ,,otrockého myšlení“, nechápat slova Poselství tak dogmaticky, ale brát je trochu s nadhledem, to neznamená, že si jich pak snad méně vážíme, ale že je bereme, jako něco proměnlivého, jako pohyb neviditelné ruky v prostoru. Cítíme ten závan, vnímáme, že se to stalo, máme tušení o tom, co se stalo, ale nemáme úplně přesný obraz o celém ději. Tak jej popisujeme volněji s důrazem na to, že je to něco velkého, vznešeného, ale ne úplně uchopitelného. Snaha chápat Poselství jako statický text nedovoluje vidět jednotlivá slova v širším významu, protože jim pořád vtlačujeme naše naučené, pevné tvary. Tak i kopí Vasithy není na sportovní soutěže v hodu oštěpem, není ani na probodnutí nepřítele, ale je ztělesněním toho, jak její vůle míří přesně a jednoznačně jedním směrem – jako kopí, jako vystřelený šíp….


Pan J. K.:

Co se týká oblékání žen, tak si myslím, že by se měly ženy oblékat podle toho, kam jdou. Jdou-li do lesa, tak by si neměly oblékat sukně a šaty, ale měly by si vzít kalhoty, které by je chránily před kdejakou havětí, která by je mohla připravit i o  zdraví, či o život. Jde-li žena do kostela, pak by neměla chodit v kalhotách. Je to neženské a už to vytváří mužské karmické nitky, které mohou způsobit, že žena v dalším životě brnkne do mužského těla. Žena v dlouhých šatech, nebo sukni vypadá mnohem vznešeněji, jak v krátkých. Ženě jsem před mnoha lety na léto ušil krásnou dlouhou sukni, vzdušnou, aby se nepotila, z krásného materiálu, přestala v ní ale chodit. Vypadala v ní krásně, vznešeně. Prý se lépe cítí v teplácích, či kalhotách, tak ji vyhodila. Bylo mně z toho smutno a už bych jí nic takového neušil.

A nyní k tomu, co má žena dělat, či nedělat. Každý musí v životě dělat to, před co je postaven. Musí-li žena dělat mužskou práci, protože ji za ni nikdo neudělá, tak ji musí dělat. Nesmí v ní ale získat zalíbení, ale stále musí cítit vztah k ženské činnosti. Když jsem postaven před nutnost vyprat, vyžehlit prádlo, uklidit, umýt okna, uvařit, tak to udělám, ale nemám k těmto pracím vztah. Vztah mám k mužským pracím, dělají mně i radost. Proto jsem teď na podzim několika osamělým ženám zryl zahrádky, protože jsem  jim řekl, že rytí není ženská práce. A člověk má pomoci bližním, kteří to potřebují, vždyť tím si  může  přetrhnout mnohou karmickou niť, což se mu může možná někdy v budoucnu i hodit. V Poselství Pán jasně říká, že rozvíjení i opačné činnosti není na závadu a prospívá člověku.


Reakce ZF:

K těmto postřehům nemám co dodat, snad jen to, že s nimi zcela souhlasím….


 

  • Kalendář příspěvků
    Květen 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Dub    
     123456
    78910111213
    14151617181920
    21222324252627
    28293031