138. „Učiň svou práci modlitbou!“ /15.5.16/

138. „Učiň svou práci modlitbou!“

zdenekfritz

Jako mnohé jiné pokyny v Poselství, zdá se, že i tento je pro nás obtížné realizovat a možná i jen pochopit, jak to bylo myšleno.
Jsou lidé, kteří výrok vzali doslovně a snaží se při své práci v duchu, nebo možná i nahlas recitovat modlitby. Jiní místo modlitby zvolí nějaký text, který je s Poselstvím spjat, například některý z životopisů, apod. Je jistě obtížné soustředěně pracovat a přitom ještě něco smysluplného recitovat, takže jiní došli k tomu, že proveditelnější je pustit si takový text již namluvený z nějaké nahrávky.
Myslím si, že základní problém spočívá v tom, co si V TOMTO PŘÍPADĚ, představit pod pojmem ,,modlitba“. Pro nás je pochopitelně nejběžnější nějaký text /označený jako modlitba/, který opakujeme. Jenže Abdrushin nás vyzývá k modlitbě ,,beze slov“ s tím, že tato modlitba je nejlepší a nejúčinnější.
Jenže co vlastně rozumíme pojmem ,,modlitba beze slov“?
Já bych to nejspíš označil, jako ,,stav mysli“, nebo ,,vnitřní postoj ducha“, tedy věci, které vůbec nesouvisí přímo s pojmem, který máme pro ,,modlitbu“ a ,,modlení“/texty od Abdrushina, apod./. Modlitba jistě souvisí se ,,zbožností“, tedy postojem k Bohu a zbožným může být jen lidský duch. A lidský duch ke zbožnosti nepotřebuje žádná slova, je to děj, kdy jeho citové chtění tryská vzhůru ve formě zformovaných citů. Jestliže tento citový výtrysk bude později zformován i do slov nebo myšlenek jistě ,,nevadí“, ale není to nutné ani potřebné. Pokud to však děláme naopak /asi většinou ano/, pak myslíme na to, co jsme se naučili jako text modlitby, ten pak v duchu, nebo nahlas opakujeme a následně chceme ,,ducha v sobě“ tímto dějem učinit zbožným…chceme ,,ducha učinit“ – kdo ho chce učinit? Vždyť ten ,,duch“ to jsme přece my. Už pojem ,,ducha učinit“, znamená, že někdo jiný, než tento duch s ním hodlá cosi ,,učinit“. Jdeme tedy naopak, než je přirozené a výsledek proto bude většinou nevalný. Podobně to děláme i při pokusu realizovat pokyn, že máme svou práci učinit modlitbou. Chceme ,,recitovat text modlitby“ a přitom K TOMU vnějším způsobem pracovat v domnění, že tím ,,produchovníme svou práci“. Tak to ale nefunguje. Pro nás začíná jistá nelogičnost už v tom, že při nějaké práci se cíleně snažíme zvenčí ,,ducha dovést“ do nějakého stavu, ve kterém se on nenachází. Pokud by se v něm sám nacházel, jako je to například při výtrysku neplánované radosti, pak by přece nebylo třeba ,,přemýšlet“ jakou formu zvolit, prostě by to z člověka ,,samo vytrysklo“. Jistě je i práce ,,darem“ a člověk by za ni měl být ,,vděčný“, ale musí to být přirozený děj, musí to ,,přijít samo z nitra“ a ne si to naprogramovat, protože je to ,,v Poselství napsané“. Dojít až do stavu, kdy člověk samovolně a neplánovaně ,,cítí vděčnost za to, že může pracovat“ je děj ke kterému se člověk musí postupně dopracovat různým, možná velmi dlouhým, prožíváním – to nejde ,,naplánovat“. Tak, jako teprve hlad dovede člověka k pravé vděčnosti za jídlo. Bída k poznání požehnání bohatství o které přišel a nevážil si jej…
Aby tedy člověk prováděl nějakou činnost ,,ke cti Boží“, tedy ,,jako modlitbu“, musí jeho duch projít mnohými procesy uzrávání. Musí mnohé prožít a to skutečně prožít, ne si o tom desetkrát někde něco přečíst. Až se to prožitím stane součástí ,,postoje ducha“, pak se to také stane ,,přirozeným postojem“, který není třeba si připomínat, myslet na něj, plánovat. Jde to pak ,,samo“, ale před tím musí mnohé přijít, prožít, možná se mýlit, chybovat a pak litovat a napravovat. Ale především ,,prožít“, ne ,,plánovat“.
Cestou k naplnění tohoto pokynu není až jeho chtěná a naplánovaná realizace v daný okamžik, ale neustálá snaha ,,být vědomý“. Co tím myslím? Každá intenzivnější činnost, především pak činnost spjatá se soustředěním a přemýšlením vyžaduje koncentraci na danou činnost. Při této koncentraci většinou přebere rozum iniciativu, a protože náš duch je slabý, je touto iniciativou rozumu odtlačen od vnějšího dění. Rozum tedy řídí nějakou vnější činnost a ducha přitom potlačuje, protože se svou zvýšenou činností energeticky nabíjí a získává na síle. Pokud rozumu ještě přidáme další činnost – např. předčítání textu, tvorbu myšlenek, na něž se musí soustředit, aby je správně formuloval, pak jej v jeho činnosti ještě posílíme. Když jen ,,posloucháme nahrávku“ je situace sice jednodušší, protože nevyžaduje tak silné zapojení mozku, ale dá se tu vypozorovat, že když se rozum soustředí na text, zapomíná se soustředit na práci a člověk ji dělá nepozorně, ne-li chybně. Může tedy poslouchat jen ,,na pozadí“ činnosti, kdy vlastně ani nevnímá, co slyší, jen z toho snad má nějaký pocit, nebo soustředění na práci úplně potlačí vnímání textu z nahrávky. Je potom otázka, jaký to vůbec má efekt a smysl, kromě příjemného pocitu, že plníme ,,příkaz Páně“.
Uvedu příklad. Jeden známý stavěl dům. Cosi měl zdít v uzavřené místnosti, ale přitom se soustředil na ,,duchovní spojení“. Po nějaké době, když mu došla zásoba cihel a potřeboval další, si uvědomil, že celou dobu zazdívá otvor, který měl být pro dveře. Musel tedy vybourat to, co zazdil, aby se vůbec z místnosti dostal. Na fyzickou práci je nutné se soustředit, čím je náročnější, tím více je nutné jí věnovat pozornosti. Mnohé činnosti nelze vykonávat mechanicky, nebo rutinně. Jistě, okopávání brambor lze vykonat s menším soustředěním, než např. vytvořit program, který má řídit nějaký stroj, apod.
Jestliže se člověk skutečně soustředí na práci, pak už se nesoustředí na svou snahu něco cítit, vnímat nějaké jemné záchvěvy, nebo myslet na stvoření a Stvořitele. Jakmile tuto soustředěnou činnost dokončí, může si zase uvědomit, že po tuto dobu ,,nebyl ve spojení“, nebo též, že si ,,sebe ve stvoření“ v té době neuvědomoval. Že tedy nebyl tak docela ,,sám sebou“, že byl jen ,,vykonavatelem práce“. To mi připadá jako ne zcela ideální stav. Člověk by si měl být sebe sama stále vědom, ať dělá cokoliv. Toto ,,vědomí si sebe“ není myšlením, ani mluvením, ani činem. Je to opět ,,stav ducha“. Abdrushin požadoval po povolaných, aby byli neustále ,,u věci“, tedy vědomě ve své službě. Psal, že přes jejich myšlenkové kanály mohou působit pomocníci, ale současně jim říkal, že to neznamená, že na to ,,mají myslet“. A to je opět stejný děj, děj ,,postoje ducha“, ne myšlení. Vypadá to tak, že už tehdy to bylo pro povolané velice obtížné a pravděpodobně to vůbec nezvládli.
Tento ,,stav ducha“ je nutné trénovat a to neustále. Nelze tedy čekat, až bude člověk vykonávat nějakou konkrétní práci, aby si pak teprve vytvořil nějakou pomůcku /čtenou, mluvenou, myšlenou/, kterou by se pokusil uvést svého ducha do stavu uvědomění a tím i do zbožného postoje. Této stav by se měl stát ,,normálním postojem nitra člověka“. Normálním znamená, přirozeně ,,automaticky“ fungujícím, bez nějakých zevních impulzů.
Večer, když ulehnu a zavřu oči, zkusím si vzpomenout, kolikrát a kdy jsem si ,,na sebe vzpomenul“, kolikrát jsem si byl ,,vědom sebe sama“, protože ten zbytek dne jsem byl jen jakýmsi polovědomým nástrojem různých činností svých i přání druhých lidí. Tato večerní bilance je vždy smutná, protože si vždy znovu uvědomím, jak málo jsem byl ,,sám sebou“.
Nicméně ,,stav vědomí“ jsem vícekrát prožil, ale bylo to něco jiného, než by si člověk ,,naplánoval“. A protože jsem i od jiných čtenářů slyšel velmi podobné postřehy, je dobré to zde zmínit. Očekáváme, že tento vědomý, ,,duchovní stav“ bude u dějů ,,duchovních“, tedy při četbě posvátného textu, při pobožnostech, apod. Kupodivu jsem takový stav zažil /…a nejsem sám/ například v supermarketu, tedy na místě a při činnosti s ,,duchovnem“ nijak nesouvisejícím. Jak je to možné? Bylo to v situacích, kdy jsem byl uvolněný, na nic jsem se moc nesoustředil, po obchodě jsem jen tak bloumal a vlastně nic nenakupoval, ani nehledal. Byl jsem tedy, bez ohledu na prostředí, které jsem vnímal jen tak okrajově, ve stavu uvolněné rovnováhy. Nic jsem si nepřál, nic neplánoval a vlastně ani na nic nemyslel. A i v Poselství je pasáž nabádající nás, že když odložíme myšlenky, teprve najdeme Pravdu. Zatímco na pobožnost jde člověk často ,,s plánem“ a chce ,,být duchovní“, chce ,,být vděčný“, chce ,,být zbožný“. Tedy rozumem plánuje svému duchu zbožnost. No možná se to někdy nějak ducha může okrajově dotknout, ale nejčastěji to jen vyvolá chtěné a plánované pocity. A protože se naplánované pocity dostaví, vyvolají další pocity uspokojení, že to ,,člověk správně prožil“. Na celém takovém popsaném ději je velmi málo přirozeného a tím i málo skutečně duchovního. Je to plán, program a ten je pak ,,splněn“. Zatímco duchovní děj vytryskne neplánovaně, živelně a někdy i nečekaně. Pokud bychom si však byli vědomí sebe sama, tedy uvědomovali si sami sebe, pak by naše činy a myšlenky vycházely zevnitř-od ducha /udržuj krb svých myšlenek čistý-živý/.
Naučit se tomu je proces, který je nutné trénovat, hledat nějakou metodu, jak si ,,na sebe vzpomenout“. Četl jsem v nějaké knize o lidské duši, že je dobré si vypsat na papír plány a cíle svého nitra, tedy to, po čem člověk skutečně touží ze srdce, z nitra. Z těch pak postupně vyškrtávat takové, které jsou spíše přáním rozumu, nebo jsou to požadavky na druhé – aby byli takoví, jak si přeji, aby svět byl takový, jak chci. Tak se postupně člověk dopracuje ke skutečným přáním svého nitra, přáním ducha. Tím si částečně uvědomí sebe sama. Tento papírek ,,plán mého ducha“, pak člověk nosí u sebe. Když jej svět pohlcuje, vytáhne si svůj ,,plán ducha“, přečte si jej a uvědomí si sebe sama. Později stačí, kdy si na něj jen v kapse sáhne a ještě později, když si na něj jen vzpomene. Tuto ideu jsem ještě trochu rozpracoval. Není později ani nutné si psát svá přání, když už člověk ví ,,kým je“, stačí, když si na ten papírek napíše např. JÁ JSEM, nebo EXISTUJI, nebo něco podobného… a ihned si ,,na sebe“ může vzpomenout.
Časem pak už nepotřebuje ani ten papírek, vzpomene si na sebe i bez něj. Ale v počátku je to velmi užitečné, protože vnitřní, subtilní a energeticky jemné přání se převodem do myšlenky trochu zhutní a napsáním na papír se zhutní ještě více a zakotví hlouběji do hmoty. Tím dojde k užšímu spojení jemného duchovního se hmotou /v daném pojmu/ a to pak pomůže v hutné hmotě přání uskutečňovat.
Kdysi jsem četl vzpomínku, jak se věřící shromáždili a čekali na příchod posledního žijícího učedníka Ježíše. Těšili se, jak jim bude o Mistrovi vykládat a více jim Jej přiblíží. Avšak – učedník přehlédnul celý čekající dav a s úsměvem pronesl jen: Milujte se!
Co tím chci říci? Pro toho člověka se za pojmem ,,Milujte se“, skrývalo nesčetně mnoho konkrétních prožitků, myšlenek, slov, dějů. Při vyslovení toho výroku se PRO NĚJ vyvolal mnohotvarý a živý osobní obraz – děj, ale pro ostatní nikoliv. Pro ně se mohla zformovat jen jiná forma spojená s tímto slovem, ale vždy jen zformovaná dle JEJICH prožitků. Proto nelze jinému předat vlastní prožití a mnohdy ani metodu, jak si ,,pomoci“ k nějakému výsledku. Proto si musí každý člověk sám pro sebe postupně vytvořit svůj pojem i ke slovnímu spojení ,,já jsem“, nebo,, já existuji“, nebo ,,já jsem duch“, apod. Potom takové slovo může pro člověka vyvolat děj, kterým si vyvolá nesčetné prožitky a tento mnohotvarý obraz vytvoří spojení s jeho duchem. Není ani nutné, aby přitom něco skutečně ,,viděl“, stačí ten vjem, který je ,,uvnitř člověka“, tedy ne myšlenka, ani příjemný pocit sebeuspokojení, ale ,,stav vědomí“. Nemám proto lepší výraz, než ,,já jsem“…
My jsme totiž velice srostlí se svým tělem. Když si na to dáte pozor, uvědomíte si, že v běžném dnu a rutinních situacích nijak neoddělujete svého ducha od svého těla, chápete se jako celek. Teprve při nějaké chtěné duchovní konkretizaci, nebo řeči, oba pojmy chtěně oddělujme. Pokud ale na to nemyslíme, sloučíme je dohromady, chápeme se ,,v celku“ s tělem, ne odděleně. Indický mudrc Ráma Krišna odděloval oba pojmy zcela důsledně při jakékoliv činnosti. Říkal například – ,,toto tělo má hlad“, ,,tomuto tělu je zima“, apod., protože ,,sebe“ chápal odděleně od těla, v němž jen dočasně přebývá. Nenabádám k podobné metodě, působila by pro okolí divně, ale v principu má něco do sebe a vyjadřuje určitý vnitřní postoj, který by byl docela užitečný. To, že neumíme oddělit ducha od těla, znamená, že neumíme oddělit ve svých přáních, co chce duch a co chce rozum…a to už je problém. Udělali jsme si schéma /a připusťme, že vypadá jako rozumové schéma/, že když se zabýváme něčím ,,duchovním“, pak je to duch, který to dělá. A jestliže se naopak zabýváme něčím hmotným, pak to musí být určitě ten rozum. Ale dokonce opak může někdy být pravdou. Kdysi používal jeden přednášející příměr k pojmům duch a tělo – podobenství řidiče a automobilu. Já bych tento příměr ještě rozvedl. Ano, my jsme řidič a naše tělo je auto, které nás vozí po tomto světě. Prakticky – v normálním životě by řidič dokázal přesně označit, kde končí a začíná on sám a kde je jeho auto. Zkusme ale my říci kde v nás je hranice našeho ducha a kde pokračuje tělo, které je přece jen obalem. Bylo by dost těžké uvědomit si a označit hranice obou pojmů. To však znamená, že řidič srostl se svým autem a to takovým způsobem, že už není schopen rozpoznat, co je on a co je auto.
Řešit jednu větu z Poselství odděleně od celého normálního života – je neproveditelné. Pokud náš duch žije, pak musí žít neustále a v každé době i situaci. Jestliže chceme ,,oživovat“ ducha jen na pobožnosti, nebo ,,při modlení“, pak nám celý zbytek života uniká – a to je většina času.
Abdrushin zavedl v jednom časovém období na Hoře stejný prostor pro obědy i pro pobožnosti. Ale…nepovedlo se. My se do stavu zbožnosti a vědomí dostáváme jen při ,,mimořádné příležitosti“, tedy ne běžné situaci /supermarket, oběd/. V životopisu Efezus se dočteme, že zlatnická dílna byla součástí chrámu pro uctívání Boha. Nemyslím si, že by tehdy zlatníci, kteří svou práci museli vykonávat velmi pozorně, si přitom odříkávali modlitby – vůbec jich v tomto životopisu nejdete málo a jsou velmi stručné. Někdo si může ale vzpomenout, že v jiném životopisu bylo uvedeno, že při společném obědu jeden mnich předčítal posvátná písma. Tady se zdá, že by nám snad tímto byla v úvodu zmíněná snaha některých čtenářů o předčítání modlitby při práci – posvěcena, schválena. Já si životopisů vážím a rád je čtu, ale je nutné si vždy uvědomit, že popisují nějaký konkrétní národ s jeho zvyky v konkrétní době a souvislostech obého. Například Buddhismus inklinuje k mantrám, což je nekonečné odříkávání naučených řetězců slov. Podle mého je tu snaha ,,umrtvit mozek“, uvést ho do jakéhosi kómatu, aby se nepletl duchu do cesty. To mi ale nepřipadá ve smyslu Poselství jako správná metoda pro naši dobu a náš stav.
Uvědomovat si sebe sama ve své duchovní podstatě, z čehož vyplývá i uvědomění si pozice ducha ve stvoření – to teprve vyvolává vděčnost, radost a stav, který můžeme v jeho smyslu jistě přiřadit k větě „Učiň svou práci modlitbou!“ V takovém stavu bychom měli žít a byli bychom harmonickou složkou stvoření a tím i ,,Bohu milí“.
ZF

Jak to vnímá žena.
Příspěvek od paní JZ:
Když jsem se postupně snažila očisťovat svou duši, tak ke mně i při práci, ke které jsem se rozhodla, přicházejí inspirace, jak tuto práci zvládnout, vylepšit, zkrášlit, zjednodušit…ať je to jakákoliv práce, fyzická nebo duchovní témata….
Když žena například dělá jen takovou běžnou nejčastější práci – JEN vaří. Když se mi tato práce daří dělat s láskou a uvolněně, tak potom nestranný pozorovatel může říct i to, že je to jako koncert (což mi bylo řečeno – jde o ladnost pohybů, dobrou náladu, úsměv, vděčnost, jemné pozpěvování melodie…to vše pak září z ženy do okolí, do jídla i směrem k Výšinám, k Bohu…)
Žena často dělá doma i na zahrádce takové práce, při nichž se cítí harmonická, spokojená, vyrovnaná, když mnoho nespěchá, je vnitřně uvolněná, drží si svůj pracovní rytmus – tehdy si bez násilí a beze slov uvědomuje, že její duch „se dotýká hvězd“ (dalo by se říct.)
Je nepředvídatelné, kdy člověk může navázat „duchovní spojení“, ale musím být uvolněná hlavně od tlaku myšlení….říkávám si „když rozprostřu své srdce ve vděčnosti a pokoře…“

  • Někdy i v okamžicích největších bolestí fyzických nebo duševních při prosbě…
  • Někdy při vyprovázení člověka u smrtelného lože.
  • Jindy při upřímném rozhovoru v telefonu nebo osobně
  • Někdy před obědem (nemodlíme se doma společně, já jen v tichosti a vděčnosti projevuji dík …)
  • Někdy, i když hovoříme v kolektivu, přijmu Milost Boží, která se rozprostře mezi všechny přítomné…
  • Těch situací je různých mnoho, vždy je to nečekané….a nepopsatelné slovy…prostě „Duch Svatý vane“….. – vlastní příprava nitra na tyto okamžiky naplňují Slova Boží, podle mého chápání, „Bdi a modli se!“

Jak to tak píši, tak si uvědomuji, že žena je jinak uzpůsobená, než muž – proto ONA je určená Stvořitelem, aby přiváděla trvale Světlo k muži. Proto si myslím, že i ženské práce jsou jiné, než mužské – takové klidnější, pasivnější – a přitom žena může vnímat vibrace v nitru…spojení s Výšinami…. A to je právě pro ni Zdroj Štěstí, Radosti, Lásky…. Předává nezakaleně dál svému okolí vyzařováním a tím zušlechťuje své okolí…. Toto považuji jako žena za „trvalou modlitbu!“
V Poselství Doznívá je to pěkně vypsáno v přednášce Muž a žena, k tomu se snažím směřovat, i když netuším, jak dalece toho mohu zde na Zemi dosáhnout, ale snažím se připravovat v sobě na Tisíciletou říši:
Ale v říši tisíce let musí to býti jiné. Žena se nyní změní a bude žíti jen podle vůle Boží! Bude očištěna, anebo zahyne v soudu, protože se zde na zemi octne přímo v Boží blízkosti! Tím přestává nyní každá omluva pro všechno ženství! A každá žena, která svou bytostnou část v sobě ještě rouhavě a hříšně úplně nezasypala, musí nyní cítiti Boží blízkost a musí v ní zesíliti ke zvýšené síle a nebývalé moci! Podle živých zákonů Stvoření! Tuto samočinnou pomoc mají však jen ty, které jsou ještě schopny vděčně poznávati tlak čisté Boží síly.
Žena, která ji nyní přesto nemůže ani nechce cítiti, ta uschne a neudrží si více možnost zváti se ještě ženou.

Tato Slova mi rezonují stejně, jak „Učiň svou práci modlitbou!“ nebo „Bdi a modli se!“
Byla jsem vychována v církvi, takže jsem začala hledat:

  • V kostele
  • Pak v knihách (to mne velmi popletlo, protože jsem neuměla poznat Pravdu)
  • Pak jsem psala přání na papírek a začala upouštět od fyzických přání a modlila jsem se procítěně Žalmy, které mne oslovovaly
  • Pak jsem prožila doma před 22 léty odpoutání duše od těla fyzického a pak jsem začala ještě mnohem intenzivněji hledat Pravdu, toužila jsem porozumět tomu, co jsem prožila…
  • Pak jsem se setkala s Pravdou Živou – s Poselstvím Grálu a podle toho, jak poznávám a chápu Pravdu, tak se snažím ji dávat do svého života, jak vnitřního, tak postupně pomaloučku i do zevního….jak je to možné v současné době a v prostředí, ve kterém žiji….

Toto vše v sobě prožívám ve skrytosti, ve svém nitru…Snažím se porozumět Pravdě, nacházet Boží Vůli pro sebe a stát v ní – s tímto věděním pak, když se prohlubuje, přichází pokora a odevzdanost: „Jsem Tvá, Pane!“

Když se někdo ptá, ráda se podělím, o co má zájem….nevnucuji….

Ano, jak říkáte, k vděčnosti, že mohu některé práce konat a zvládnout (že je mi to dovoleno!, pro mne to není samozřejmost…) jsem se dobrala až po těžkých nemocech a bolestech. Nyní prožívám v sobě trvale postoj vděčnosti, nemusím si ho ani připomínat slovy a snažím se žít intenzivně Důvěru…opřít se o ni….

Je třeba si hlídat, abychom se „neutopili“ v přemíře fyzické práce a jen v hrubohmotných starostech a myšlenkách, vyhradit si pro sebe v denním režimu čas na práci – a také čas na odpočinek, zklidnění, modlitbu, srovnání si denních dojmů, vyhodnocení, poučení a v neposlední řadě zkoumání Slova Pravdy…. Každý se snažme poznat, co právě my potřebujeme….

Např. začátkem března 2016 mne zasáhl paprsek Milosti Boží Lásky v okamžiku, kdy jsem si k večeru sedla, na kolenou jsem držela Ve Světle Pravdy a chystala jsem se zkoumat Slovo Boží….Paprsek jsem mohla vnitřním zrakem pozorovat – zasáhl mé nitro, pronikající Světlo, trošku to bodlo uvnitř nitra a vibrace se šířily do celého těla, do každé buňky v těle, Světlo mne zabalilo celou a prožila jsem dotek Blaženosti, Štěstí a naplnění každé buňky v těle Láskou.
Později mi žhnuly dlaně a šlapky, jako popálené. Několik dnů jsem se vznášela lehce, jako bych trochu létala…..ale normálně jsem pracovala, okolí nic neví…. Jen zvýšené vibrace přinášejí i větší útok temna – s tím už počítám a přijímám, jak to jde nejlíp.V tomto období prožívání jsem velmi zranitelná, přecitlivělá a je to těžké….No ale modlitba je mocná a Pomoc přichází, Ochrana i Síla….
Jsou to už dva měsíce a dosud pomáhám svému fyzickému tělu se porovnat a vydržet zvýšené vibrace. Při těchto prožíváních si vždy velmi silně uvědomuji a vžívám se to toho, jak nepředstavitelně musel trpět Pán, když se Jeho tělo rovnalo s Božskými vibracemi, když se v Jeho těle propojoval Imanuel….To si nedovedeme představit….
Nyní již delší dobu si v sobě uvědomuji, zda mám své nitro uvolněné pro přijetí Milosti Boží, aby nečekaně mohla „přijít“ a nazvala jsem si tuto otázku do svého nitra pro sebe – „Usmívám se svým srdcem na Pána, k Výšinám?“ – tím si shrnuji vše vědění dohromady: pokora, čistota, pravda, zda nestojím před Pánem v nějaké falši-tj .svém přání rozumovém, ve strachu, hněvu…..A vněj­škově se nic neprojevuje, ani se nemusím usmívat – ba někdy se i právě naopak pevně bráním útokům temna vnějškově…..ale uvnitř jsem připravená „přijímat“. O toto se snažím, vždy se mi to nedaří, ale snažím se do tohoto uvědomělého vnitřního stavu se co nejdříve a nejčastěji vrátit……Někdy žiji velké bolesti, ale i v této bolesti se dá takto, alespoň na chviličku, otevřít své nitro a odezva z Výšin-ta odpověď na mé telefonování beze slov – přichází…Při bolestech se vroucně modlívám a prosím, abych nepadla v pokušení…snažím se své myšlenky upínat k řešení duchovních otázek, nebo vnímání krásy z umění-obrazů, básní, hudby…nebo, když to lze, tak prostým čtením Slova Božího…Vždy nedokážu hluboce zkoumat… I takto přichází posila, nějaká inspirace…
A říkám si, že když se takto budu snažit, že se snad časem zdokonalím – a opravdu to na sobě pozoruji…pomaličku ubývá slov…čas uvolnění se prodlužuje……Ze začátku jsem měla napsány lístečky, dokonce i v kuchyni jsem měla některá připomenutí různě vylepená a na nočním stolečku. Už nepotřebuji o všem přemýšlet a vytvářet slova…je to vše, jakoby, uložené v nitru…nepotřebuji to dokolečka pojmenovávat slovy, pro mne je to stav bytí – tak bych asi řekla. Ale těmi slovy ze začátku to bylo velmi důležité, tak se zklidnila mysl….. A na zdokonalování stále vědomě pracuji…snažím se, jak nejlépe umím…
Jestli je zde na Zemi možné trvalé spojení se Světlem – to netuším, ale nevzdávám se a stále se snažím….

Reakce pana O.J. na příspěvek paní J.Z.:
Dobrý deň pani JZ,

chcem Vám poďakovať za Váš otvorený príspevok a vašu úprimnú a otvorenú výpoveď. Je to radostné zistenie, že sa nájdu ľudia ktorí vnútorne pracujú so Slovom Pravdy a približujú sa k Svetlu. Hoci ja ako muž mám iné vnútorné prežívanie v niečom ho máme spoločné a to v úprimnej túžbe po svetlých výšinách, po Bohu a po zdokonalení. Držím Vám palce a mám radosť, že ste. Držte sa.

S pozdravom,
OJ

  • Kalendář příspěvků
    Prosinec 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Lis    
     12
    3456789
    10111213141516
    17181920212223
    24252627282930
    31