135. Proměny /2.2.16/

135. Proměny

zdenekfritz

Každé lidské náboženství má jeden slabý bod. Protože pozná falešnou tvář okolního světa, uvědomí si nutnost ochránit věrouku před znevážením, zploštěním, ne-li přímo úmyslným pokřivením nauky jinorodým lidským světem kolem. Toto zjištění dovede příznivce věrouky ke snaze nauku nějak opevnit a nenechat do ní pronikat cizorodé a rozkladné myšlenky, protože je nutné zachovat nauku zcela čistou. Myšlenka je to dobrá, ale protože nám chybí cit pro míru věcí a sami neznáme všechny souvislosti, jsme tedy v nitru poněkud nejistí – dovede nás to k dogmatismu, který raději popře cokoliv, než by riskoval možnost infiltrace cizorodé myšlenky, i kdyby byla od samotných přívrženců nauky. Tento dogmatismus ochraňuje nauku tak pevně, jako brnění, ale současně ji právě tak tíží a dusí. Sice většinou dokáže náboženství a nauku udržet před vnějšími rozkladnými vlivy, ale za cenu, že z nauky vytvoří nehybné schéma, které nežije s pohybem vývojových vln v lidstvu i ve světě. Proto působí náboženství strnule až bigotně, jako cosi ,,z minulosti“, cosi překonaného, zastaralého, jako závan starých šatů v dlouho neotevřené skříni po dědovi.
Součástí této dogmatické pevnosti je i skutečnost, že se příznivci neodvažují připustit myšlenku, že by se forma věrouky mohla měnit s vnějšími změnami světa. I Abdrushin nám říká, že Boží zákony, které jsou jednoznačné, mají v různých úrovních jiné formy projevů. Z toho ovšem vyplývá obecné ujištění, že forma zákonů může být proměnlivá a proto nesmí být dogmaticky chápána ani vykládána. Jestliže se vnější vlivy mění, může docházet i ke změnám forem zákonů. A jestliže se mění zákony, které jsou základním kamenem každé věrouky, pak ani ji nesmíme chápat neměně. Tím ovšem není řečeno, že bychom výroky měli podrobovat svým pochybnostem, ale měli bychom se snažit nebýt vnitřně spoutáni ze strachu, že se snad dopouštíme něčeho hříšného, když o výrocích uvažujeme volně. Věřím, že kdyby tady byl Abdrushin dnes, některé věci by nám popsal v jiných souvislostech, aniž by se ovšem změnila samotná podstata výroků. Jak se mění svět, mění se i okolnosti, tím vznikají nové vazby, ale i požadavky a očekávání směrem k nám. Nemění se tedy samotné zákony, ale mění se jejich reakce k nám. To je vyvoláno změnou našeho stavu a změnou posunu dějů v průběhu soudu.
Uvedu příklad. Jistě stále platí, že na Slovu se třídí lidský duch. Jak přistupuje ke Slovu – tak ukazuje svou otevřenost k Bohu a to určuje velikost jeho šance projít do budoucnosti. To jistě platí vždy, ale současně je tu i poznatek, že jsme klesli ještě níže, než když bylo Poselství napsáno. Jeví se mi to dnes tak, že už tu nejsou lidé, kteří by byli vůbec schopni Poselství v sobě nějak smysluplně zpracovat. Číst to ano, to je možné, mluvit o něm, provozovat nějaké aktivity, které se budou zabývat knihou Poselství, to jistě také ano. Ale vnitřní zpracování Slova, nikoliv Poselství, to žádá mnohem více a je otázkou, jestli v tomto tak zhutnělém prostředí včetně nás samotných /př.Strnulost/, je to ještě možné. Tak mne napadá, že pro mnohé /asi dokonce většinu/ lidských duší je to již nedosažitelný cíl. Mohou to však být duše, které by v lepším prostředí toho dosáhnout mohly.
Proto si říkám, že naše očekávání, jak lidé začnou více číst Poselství a udělají si z něj smysl života, je možná pro tuto dobu přehnané. Mluvím o našem očekávání směrem k ostatním lidem. Nemluvím o Božím požadavku, jen o našem posouzení druhých lidí. Je možné, že v této době je jakýmsi ,,maximem“ u duší, které se ještě o něco snaží a neupadly do úplného spánku, hledání mnohem jednodušších základních pojmů. Takovými pojmy jsou například vztah k rodině, vlasti, národu, pravdě, zemi. Jsou to jistě pojmy mnohem menší, než hledání pojmu Stvořitele, ale je docela dobře možné, že pro některé duše je nutné nejprve najít, a hlavně prožít, tyto nižší pojmy. Potom musí dojít ke změně prostředí alespoň na úroveň, ze které vycházelo Poselství a pak teprve může mnohá duše začít hledat cestu k duchovnu a tím i k Poselství.
Co tím chci říci? Naše ,,požadavky“ na spolubližní jsou možná přehnané. Třídíme lidi podle toho, kdo čte, nebo nečte Poselství. Pro nás je jen toto výrazem, jestli je člověk ,,v Boží milosti“ a bude zachráněn, nebo ne.
A já nyní předkládám k vaší úvaze jinou myšlenku. Abdrushin psal, že existují lidé, kteří nějak žijí ve smyslu Poselství, aniž je znají. Chápu to tak, že my nejsme schopni posoudit nitro druhého člověka a tak dogmaticky soudíme druhé jen podle VNĚJŠÍHO schématu: čte-nečte. Avšak nitro druhého může být zralejší, než naše, přestože ,,nečte“. Bude mnoho možností, proč se člověk uzavírá duchovnímu poznání, například zklamání z náboženství v minulých inkarnacích, nebo jiné, podobné důvody. Člověk se pak obává, nebo cítí odpor k věcem ,,duchovním“, to ale neznamená, že nemůže být vnitřně pokročilejší i čistější.
Naše ,,třídění spolubližních“ je potom právě tak strnulé a dogmatické, jako různá náboženství, která odsuzujeme. Chováme se velmi podobně, a proto to na nich tak ostře vidíme…
Proto si myslím, že by bylo správné začít hledat jiné přístupy a jiné postoje, zkrátka proto, že ,,doba“ je jiná, okolnosti jsou jiné a vlastně i my jsme ,,jiní“, než to o čem psal Abdrushin. Pro ty, kteří dokázali odložit vlastní i druhovou pýchu, můžu říci – jsme jiní, ale žel horší, než ti, o kterých psal Abdrushin, což lze snadno vypozorovat na ,,hodnotách světa“ ve kterých žijeme i my a s nimiž jsme, mnohdy nevědomě, spojeni.
Tento ,,nový“, zhoršenému stavu lidstva přizpůsobený, postoj už netřídí spolubližní na čtenáře a nečtenáře, ani na věřící a nevěřící, ale na ty, kteří hledají nějaké, alespoň morální hodnoty a na ty, kteří jsou spokojeni v marasmu naší přítomnosti. Není vůbec tak snadné poznat lidi, kteří v sobě nesou touhu po nějakých hodnotách, není to snadné hlavně pro nás, protože pořád hledáme jen lidi mluvící o ,,duchovnu“ a jim chceme pomáhat. Jen živý duch dokáže objevit v druhých skrytou touhu po ,,lepším světě“, která je vlastně voláním uvězněné duše po Bohu. Jenže cesta takové duše ke slovu a pojmu Bůh je často velmi dlouhá. Nelze nic přeskočit a takové duši vnucovat Poselství, tlačit ji na náboženské obřady. Tím se mnohdy takové duši zabouchnou dvéře, které sama chtěla pomaloučku pootevřít. Chce to trpělivost, shovívavost, nadhled a hlavně vlastní přizpůsobivost -přiblížit se takové duši na její rovině a ne ji strkat někam, čeho nedorostla. Takovou ,,netrpělivost“, kterou bych spíše nazval nezralostí a domýšlivostí, jsem mnohokrát prakticky zažil v řadách čtenářů. Vždy přinesla něco špatného a nikdy té duši nepomohla, ale zato se nadmula pýchou a odsuzováním ta duše čtenářská. Hned měla vysvětlení, proč ten druhý ,,odpadl“, ale málokdy si uvědomila, že to byla její nezralost, která druhého odpudila, ne Poselství…
Proto vnímám jako příkaz současné doby pomoc vnitřně toužícím duším, které zevně nehledají ,,duchovní hodnoty“, ale jejich duše k nim touží. Doba je těžká a bude ještě těžší, protože jistě nastává zlom naší ,,civilizace“. Lidstvo se bude muset rozhodnout, kterým směrem chce jít. A to nepůjde bez velkého boje. V tomto kvasu se ale třídí charaktery, a proto nastává i zvýšená potřeba hledání záchytných bodů. Chceme-li být takovými záchrannými body, musíme změnit postoje. Poselství je vrchol hory, ne její úpatí. Pokud nepřizpůsobíme své postoje současnému stavu lidstva, pak jim nebudeme schopni pomoci, a to ani v těch případech, kdy to bude žádoucí. To, že jim nepomůžeme, nebude ale jejich vina, ale naše dogmatičnost a strnulost.
To Vám předkládám jako možné téma k přemýšlení, pozorování a porovnávání s kvasem světa, který nabývá každým dnem na intenzitě.

 

  • Kalendář příspěvků
    Prosinec 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Lis    
     12
    3456789
    10111213141516
    17181920212223
    24252627282930
    31