132. O lásce, pýše a pokoře /2.1.16/

132. O lásce, pýše a pokoře

zdenekfritz

Vánoce-pro většinu lidí jsou spojeny s nějakými city, vztahy, někdy i s Ježíšem a Betlémem. Pro čtenáře pak jsou to dny Boží Lásky… Čtenáři vůbec rádi a hodně mluví o lásce, také si vzájemně často přejí lásku. No to je pěkné, ale důležité je, co si pod tím pojmem vlastně představujeme.
Podařilo se mi o těchto vánocích prožít /nikoliv si přečíst/ něco z našeho pojmu láska.
Někdy před 15 lety jsem potkal jednoho muže, byl dobrosrdečný a věnoval se pomoci postiženým dětem, maje sám dceru s mentálním postižením. Měl nějakou takovou zjednodušenou křesťanskou víru v Pána Boha, a protože nebyl nějak církevně vyhraněn, mohli jsme spolu mluvit o pojmech přesahujících církevní chápání víry.
Já jsem byl tehdy ,,zapálený čtenář“ s tím vším nadšením, ale i bigotností a přehnanou snahou každému vnucovat Poselství. Tento můj tehdejší ,,stav“ bych rád podtrhnul, protože souvisí s tématem úvahy.
Tak jsem muži postupně ,,naimplementoval“ Poselství, ale on ho nějak moc nečetl a ani o něm příliš nemluvil. Zdálo se mi, že je příliš vlažný a proto jsem využil příležitosti, že muž šel se svou dcerou k mému známému léčiteli. Léčitel byl tehdy taky dost ,,zapálený“ a bil to do lidí docela intenzivně. Připadalo mi výborné, že je takový/no já jsem byl taky takový, tak se mi to muselo líbit/, a tak jsem jej na muže ,,poštval“, tedy jemněji řečeno – navedl jsem ho, aby muži domluvil…
Stalo se…a muž ke mně rázem ztratil důvěru. Trvalo hodně dlouho, než mi jen v náznaku řekl, že to není žádná láska, někomu jen nadávat a vyčítat mu kdeco. Se společnými diskuzemi byl konec a se ztrátou důvěry ve mně se zdálo, že muž ztratil i důvěru ke všemu, co se mnou a zlým léčitelem souviselo.
Trvalo léta, než jsme se spolu zase setkali. Nevím, jestli se změnil on, ale já jistě. Pochopil jsem, že každý má svou vývojovou cestu a že ,,násilím otevírat zavřené květy“ vede jen k jejich zničení. Proto náš vztah nabral jinou podobu, niternější, v níž už nebylo ode mne žádné poučování ani vysvětlování, jen prostý lidský vztah. Když nastala nějaká příhodná, ale nenaplánovaná situace, vždy jsem pronesl nějakou větu typu – ,,…když věříme, že po smrti žijeme dál, pak se nám ani tato situace nemusí jevit tak beznadějná…“, a podobné obecné povzbudivé postřehy. V takových nenásilných a příležitostných impulzech a podpoře jeho duše už nikdy nenastalo žádné skřípění, ani boj, ale jen přitakání.
A nyní se mohu vrátit k těmto vánocům. Těsně před Štědrým dnem jsem dostal e-mail od jednoho čtenáře, kterého znám i když ne hluboce a mnohostranně. Přesto jsme spolu přišli několikrát do písemného kontaktu, vždy jsem jej chválil a povzbuzoval v jeho tvorbě a i on se ke mně vyjadřoval vstřícně. Nyní jsem však od něj dostal e-mail plný pohrdání, urážek a významných narážek na mou hrozivou povahu, děsivé rozkladné myšlenky a špatné chápání světa a vlastně by se dalo říci ,,špatné chápání Boha“. Ten úder pohrdání mne překvapil, o to více, že jsem mu nikdy nic špatného neudělal, přímo naopak. Šlo ,,jen o to“, že se mu ,,nelíbily mé názory“ spojené s imigrací a aktivitami některých křesťanů.
Zdaleka jsem se ještě nevzpamatoval z jeho tvrdého hodnocení mé osoby, když se mi ozval onen zmíněný muž a chtěl, abych mu přijel pomoci s triviálním problémem – nefunkční klikou od WC. Nechtělo se mi, protože to nakonec vyšlo až na Štědrý den, ale připadalo mi, že bych tam jet měl. Až dodatečně jsem pochopil, že vlastně o WC nešlo, ale muž cítil vnitřní touhu mne vidět. Opravil jsem kliku a pár drobností k tomu, vcelku jsem nikomu v domě nic zvláštního neřekl a přesto když jsem odcházel, měla manželka muže v očích slzy a prosila mne, abych je měl i příští rok stále rád…
Prožil jsem tedy ostrý protiklad ,,obyčeného lidského citu“, který se neprojevuje žádným velkým poznáním, hlubokou Pravdou, ale je skutečný, jde z ducha člověka – a naproti tomu naučené poznání plné odsuzování druhých, naplněné vlastní jedinečností a přesvědčením o své spáse. Tento protiklad byl tak propastný, že jsem si v plné míře uvědomil to, o čem již dlouho přemýšlím.
,,To, co jsi tomu nejmenšímu učinil – Mně ji učinil“. Poznání, které jsme si PŘEČETLI v Poselství, nebo se je NAUČILI opakovat, ukazuje jen Cestu, ale HODNOTU člověka ukazuje jen DOBROTA JEHO SRDCE. V kom není dobroty srdce, ten se nepropracoval k samotné podstatě Poselství a zůstal jen v jeho obalech.
Jestliže se čtenář raduje z toho, že někteří křesťané odklízejí kříže a z kostelů dělají prádelny na špinavé prádlo imigrantů – pak se raduje z pohrdání Ježíšem – potom jej také schvaluje a posiluje. To, že církve ztratily pravou cestu, neznamená, že čtenář má právo pohrdat církevně věřícími a přát jim rozpad církví, nebo se radovat ze ztráty jejich víry. Tím si osobuje práva, které žádný člověk nikdy neměl a mít nebude – staví se do role Soudce, třídí lidi a posílá je do zatracení, aniž by měl zdání o jejich duších. Radovat se z toho, že kvůli muslimům by mohly být zrušeny vánoce je tatáž Soudcovská role. Je mnoho lidí, kteří nemají žádné poznání a víra je v nich hluboce zasutá kdesi v obrazech z předchozích inkarnací. Jedinou stopou a cestou k těmto minulým dobám, které by je ještě mohly podepřít, jsou právě ty nečekané city o vánocích. Přát tedy konzumním lidem a lidem z církví, aby přišli o vánoce, protože ,,oni je nepochopili“, je totéž jako je vlastnoručně házet do propasti. Má na to nějaký člověk právo? I sám Abdrushin psal, že mohou být zachráněni církevně věřící, i on psal, že pro některé lidi je cesta do kostela správná. Jsou to vše různé vývojové kroky a nikdo z nás nepozná, jestli je to pro určitou duši pokrok, nebo ne. Abdrushin říká povolaným, že kritizují na druhých chyby, které vlastně nejsou chybami, ale jen vývojovými kroky určité duše. A také říká – mohli byste být šťastni, kdybyste takové chyby měli – svědčily by o vývoji vašeho ducha.
Musím při této vánoční rekapitulaci se smutkem přiznat, že za celý život mne nejvíce uráželi jedině čtenáři – ano, je to logické, oni znají, jak ,,věci fungují“, proto jsou jejich démoni a fantómy obzvláště povedené…
Jistě ne nadarmo údajně řekl Abdrushin, že v soudu bude očista mezi nositeli kříže strašlivá, protože bez pokory nikdo nemůže být zachráněn…
Když jsem si tak srovnával ,,znalého čtenáře“ avšak plného odsuzování a neznalého muže s prostou dětskou vírou, vzpomenul jsem si na obraz z přednášky Duše putuje. Jak ,,znalá duše“ u pevných tyčí poučuje všechny kolem, ale pak jimi neprojde. A jiná, mlčenlivá duše s pokorným poznáním své malosti – projde. Ale ani pak se neotočí zpět, jak by to asi udělal některý z čtenářů, a nezačne přes tyče poučovat – to musíte číst Poselství, musíte mít správný postoj…atd. Protože by se potom otočil a byly by tam nové tyče jeho pýchy.

Velkou, často ale přehlíženou, nebo přímo neobjevenou tragédií je následující jev. Když čteme nějakou poutavou knihu, nebo se díváme na zajímavý film – vžíváme se do role hrdiny. Je to jev ,,automatický“, neprobíhá chtěně a cíleně. Stáváme se na chvíli onou osobou. Když čtenář dlouhodobě čte Poselství a věří mu, dochází k ději podobnému. Je to ještě zesíleno tím, že my chceme žít podle Poselství, chceme být součástí těch dějů. Proto, podle druhu své povahy, více, či méně srůstáme s výroky zde řečenými. Jsou-li to však výroky namířené kriticky proti lidstvu, nebo třeba jen proti ženství, může se lehce stát, že my osobně pronášíme takové věty jako kritiku lidstva, nějaké skupiny lidstva/církve/, nebo lidského druhu – ženství/jestliže to čte muž/. Takto to jistě nebylo chtěno. Bůh ze svého majestátu pronáší skrze svého vyslance označení všech dějů – to nikdy není osobní, protože On je neosobní. V našem pojetí se to však vždy stává osobním hodnocením – to je naprostý rozdíl. Pak to zevně vypadá, jako že ze čtenářů tato kniha dělá samolibé kritiky a domýšlivé hodnotitele lidstva, protože oni sami se staví nad toto lidstvo, jako by byli něco více. To pak je hodnotiteli a kritiky Poselství použito jako zdůvodnění, proč je Poselství závadnou knihou. Závada však není v Poselství, ale v nás. Je pro nás jistě důležité, abychom nepodávali falešný obraz Poselství, což se ovšem takto děje a nepomůže při tom, že stále o Poselství obdivně mluvíme a někomu je podbízíme. Toto podbízení spíše ještě umocňuje ten falešný obraz. Poselství nepotřebuje naši reklamu a lidé nepotřebují naši převýchovu ani poučování. Ponechme každému jeho svobodný vývoj, jako mu jej ponechává Bůh. Chceme snad být ,,lepší než On“? Buďme příkladem a inspirací, která BEZE SLOV a doporučení ukazuje, že život člověka může být lepší a hodnotnější. Ukazujme to svým životem a ne poučováním, přednáškami a proklamacemi – jen svým příkladem. Buďme inspirací, ale ne plánovanou a chtěnou, zkrátka buďme lepší, než včera a ostatní ponechme na Božím řádu – pak bude svět hned o něco lepší!
Každý čtenář by měl proto každé negativní hodnocení, které si přečte vztahovat vždy jen na sebe a nikdy na druhé – jinak používá Poselství jako svůj osobní klacek, kterým tluče ostatní duše a ještě se nad ně povyšuje. Pokud si čtenář vždy bude uvědomovat svůj odstup od toho, kdo Slovo hlásá, bude stále v postoji, že sice chce žít podle Slova, ale on není Slovem – pak nikdy nedojde k negativním hodnocením spolubližních­. Nikdy!

Tak jsem i já došel k vánočnímu předsevzetí – budu v lidech hledat dobro, ne konkrétně, jen vnitřně a najdu-li je, ať má jakoukoliv podobu, pak budu to dobro podporovat. Ne slovy, ne poučováním, jen svým vstřícným postojem, beze slov, jen otevřeností. Nebudu lidi dělit na čtenáře a nečtenáře, na věřící a nevěřící, na Čechy, Rusy, Američany nebo Afričany. Neubráním se však tomu, abych nedělil politické a mocenské postoje jednotlivých vlád na takové, které vedou do totální zkázy a na ty, které se alespoň snaží o něco pozitivního. Zkrátka budu se snažit být objektivní, bez předsudků, otevřený, ale ne hloupě bezbranný.
Nebudu nikomu nic konkrétního ,,přát“, protože i tím bych někomu vnucoval své představy o jeho dobru, o kterém však přece nevím nic, právě tak, jako nevím nic o jeho duši a jeho karmických cestách. Nebudu tedy nikomu přát, aby ,,ztratil rozum“, jako mi to přeje nějaký čtenář. Nebudu nikomu nadávat, že podle mne nemá ,,čisté myšlenky“, protože chápu, že po mém nadávání a urážkách je určitě nebude mít pozitivní. Nebudu se také za někoho modlit, aby se změnil, protože tím znásilňuji jeho cestu, podle mé představy. Mohu tak maximálně všem přát ,,dobro“, aniž bych si však představoval, co konkrétně to pro ně v této chvíli jejich momentální zralosti toto ,,dobro“ vlastně znamená. Pochopil jsem, že moje ,,přání“ taky může znamenat znásilnění a to nechci.
Sám sobě něco mohu přát – abych šel i nadále po té cestě, na níž člověk ztrácí pýchu, ješitnost a přehnané mínění o sobě. Po cestě, na které se nalézá pokora, pochopení bližního i s jeho slabostmi, po cestě, kde člověk vidí dobro v lidech ukryté a přehlíží vnější trhliny a formy, protože se soustřeďuje na vnitřní hodnoty člověka. Věřím, že to je cesta k Nejvyššímu.
Vám však nebudu přát nic konkrétního, než jen to, abyste, pokud si to sami přejete, našli tu svou jedinečnou cestu a vždy poznali její poselství. Dokázali je nejen objevit a vyslechnout, ale i zhodnotit…no a pak bude na tom našem světě hned o něco lépe.
Děkuji Vám za trpělivost a přízeň, budu se snažit, abych i v novém roce byl oporou pro ty, kteří o to stojí.

Pro ty ostatní jsem si přečetl dobrou radu v Buddhovi.
Když od bratrů Siddharthy a Gautamy odešla uražená odmítnutá klášterní sestra, plná prudkých a hněvivých slov…už na ni ani nepomysleli – nechtěli se s ní žádným způsobem spojovat. Je to výborná rada – a to oboustranně.
Pokud se nemáme rádi/nebo mne jen nemáte rádi Vy/ – je pro nás tím nejlepším lékem, když se nebudeme navštěvovat ani v myšlenkách, můžeme použít i zázračné tlačítko Nevyžádaná pošta, které nás bude ochraňovat před negativními projevy a vztahy. A pak mezi námi může zavládnout mír, po kterém toužíme. Bude výborné, když se nám to v příštím roce bude dařit – a pak bude na tom našem světě hned o něco lépe.

  • Kalendář příspěvků
    Prosinec 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Lis    
     12
    3456789
    10111213141516
    17181920212223
    24252627282930
    31