O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

12. otázka: Vaše láska patří Světlu a těm, kteří k němu usilují/3.4.12/

12. otázka: Vaše láska patří Světlu a těm, kteří k němu usilují

 

Vyslechnutá otázka: V př. Strážkyně plamene jsem našla výrok, že naše láska má patřit Světlu a těm, kteří k němu usilují v čistém, pokorném chtění, ale nemá patřit těm, kteří jsou stvoření škodliví. V naší rodině nikdo PG neuznává, někteří se mu i posmívají a také mně si dobírají a dělají si ze mne legraci, že jsem nějaká divná, když pořád čtu jednu knihu a navíc se chovám někdy podivně. Jsou to lidé, které mám ráda, hodně ráda. Nevím, jestli jsou tito lidé škodliví, ale vím, že nedělají dobře, když se posmívají věcem, které jsou mi svaté. Co mám dělat, nemám je mít ráda? Ale já je mám i přesto ráda, dělám tedy já něco špatně?


zf

Tento výrok se snažím chápat v širších souvislostech a ne tak maximalisticky, jak jsme zvyklí – milovat – nenávidět. Na svých cestách mnohými životy a pobyty jak zde, tak i v různých úrovních záhrobí jsme se setkali s mnohými lidmi a nejen setkali, ale často i spojili. Protože každý z nás má svobodnou vůli, může neustále měnit svou cestu. Pokud se tedy setkáme s nějakými spolucestujícími, k nimž jsme dovedeni osudovými nitkami, nemusíme si již tak rozumět, jako dříve. Jindy se setkáváme s těmi, kterým jsme ublížili, nebo naopak oni nám. V těchto vztazích může být mnoho problémů, bolestí a čehosi zlého, pro co ani nenalézáme vysvětlení. V těchto naposledy jmenovaných vztazích to už ani vždy nepociťujeme jako lásku, ale spíše jako nějakou závislost. Tyto vztahy ale asi pisatelka neměla na mysli. Spíše se v jejím případě jednalo o vztahy, které se dnes rozcházejí, protože jejich aktéři změnili své cesty. To nejdůležitější v člověku je jeho duch a jeho vlastní cesta – na tyto pojmy by si neměl nechat nikým sahat, pokud nechce sám sebe zničit. Lidé, kteří jdou každý jinou duchovní cestou, se zákonitě musí sobě vzdalovat. Jejich dřívější náklonnost je sice ještě spojuje, ale jejich cesty se stejně rozdělují. Pokud si člověk nechce ublížit, měl by si tento stav uvědomit, vždyť jeho posvátným určením je následovat svůj cíl, svou cestu, obzvláště pokud ji již našel. Pokud ještě cítí pouto k jiným lidem, kteří jdou jinými cestami, pak s nimi jistě může i nadále udržovat pěkný vztah, ale vnitřně jim stejně zůstane odcizen a dříve, nebo později mezi nimi vznikne určitý odstup, který to vyjadřuje. Musíme si uvědomit, že takoví lidé by spolu na onom světě vůbec nebyli ve stejném světě, ovšem pokud by ze své svobodné vůle nezastavili svůj vývoj jen proto, že spolu chtějí být… Z dlouhodobého hlediska je to jistě chyba, na krátkou dobu to však může být potřebné prožití. Člověk by tedy neměl nic znásilňovat, ale současně by si neměl zacpávat uši před hlasem své duše… Možná je dobré si i položit otázku: ,,Skutečně mne tento člověk miluje, když se mi posmívá a nemá soucit s tím, že mne to trápí? Je moudré nechat si puknout srdce pro toho, kdo je lhostejný k mé duši?“

 

  • Kalendář příspěvků
    Červen 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Dub    
     123
    45678910
    11121314151617
    18192021222324
    252627282930