O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

119. O spoutanosti… /19.8.15/

119. O spoutanosti…

zdenekfritz

Čím se člověk může spoutat? Jistě různými sklony, návyky, zlozvyky. Ale může se spoutat i něčím ,,dobrým,“, ušlechtilým? Člověkem? Láskou? Ideou? Ano.
Může se spoutat i naukou? Ano. Může se snad spoutat i Poselstvím? Ano, protože Poselství není nauka, ale život. O životě nelze přemýšlet, nelze jej někomu druhému vysvětlit, lze jej jen prožívat. Bez prožívání se i Poselství stává naukou a pak i dogmatem, kterým člověk hodnotí jiné i sebe. Poselství je žebřík do nebe. Po žebříku stoupáme vzhůru, …sami. Žebříkem nejde narovnat svět, nelze po něm kráčet ve skupině, na žebříku se dá jediné – stoupat, nebo klesat. Přitom se člověk musí plně soustředit na jednotlivé příčle, nemůže hledět po druhých, jinak je pád velmi pravděpodobný.
Rozum potřebuje pro svou činnost schéma, vzorec. Pokud jej má, a on má v zásobě vždy mnoho schémat, pak se snaží vzniklou situaci přiřadit k určitému schématu. Problém nastává, jestliže rozum nemá správné schéma, které by se mu hodilo pro situaci ve které se člověk ocitne. Pak se snaží pomocnou šablonu hledat ve světě kolem. Proto máme rádi kolektivy, kde se dá ,,opřít“ o schémata, která daná skupina používá. Je-li v nás zbudován nějaký blok ke sdružování do kolektivů, a ten se snadno získá z nějakých negativních zážitků, pak hledáme alespoň nějakého vůdce, nějaký vzor. Najdeme-li jej, pak se snažíme používat jeho schémata a cítíme se tím na jeho úrovni. Vypadá to pak, jako by život měl opět svůj řád a člověku stačí jen napodobovat to, co u svého vzoru obdivuje.
Poselství však před nás postavilo těžký úkol – být svobodný, tedy neřídit se druhými, ale učit se sám ze svých zkušeností a prožitků. Je to něco, na co nejsme zvyklí, vlastně ani pořádně nevíme, jak to udělat. Naše přebírání schémat provádíme zcela automaticky, aniž bychom to nějak ,,plánovali“. To rozum v nás, který je stále činný, si hledá šablony, protože pro něj je to zcela přirozený postup, jinak to ani nedovede.
To, že se člověk rozhodne pro nějakou duchovní cestu, nemůže odstranit mozkovou nerovnováhu a přebujelý přední mozek s čilým, do všeho se pletoucím, rozumem. Jistě, pokud člověka vede k jeho duchovní cestě touha ducha, je to duchovní rozhodnutí a je to velký obrat na vývojové cestě člověka. Jenže rozum tím nezaniká a nepřestává fungovat. Při jeho přešlechtění je jeho síla v těle veliká a jeho činnost vším prostupuje. Je pro nás velmi nesnadné oddělovat chtění rozumu od chtění ducha. A jestliže, jak se to často stává, přiřazujeme k duchovním pojmům automaticky vysvětlení, že je to činnost ducha – pak i to je zase jen určité schéma. Je to zase naučená šablona, kterou používá rozum, šablona s obsahem: …slovo spojené s něčím duchovním, nebo s vírou, neřkuli se slovem Bůh – MUSÍ znamenat ,,duchovní aktivitu a činnost“. Když bude křesťan mluvit o Ježíši, když se zúčastní jakékoliv aktivity v kostele, když bude spolupracovat s farářem – to vše bude chápat jako duchovní činnost. Když bude čtenář mluvit o Poselství, když je bude propagovat, když je bude nabízet, když bude pořádat přednášky ,,o Poselství“…to vše bude člověk brát jako duchovní činnost a sebe, bude-li mít mnoho takových aktivit, bude chápat jako člověka ,,duchovního“, jako člověka věřícího a pokročilého. Když se ale zamyslíme nad těmito ději hlouběji, musíme dojít k tomu, že to vše jsou opět jen schémata, nic z toho vůbec nemusí znamenat nějakou duchovnost, zbožnost, ani pokročilost.
Naučený zvyk věřících opakovat nějaké ,,posvátné výroky“, právě tak, jako zvyky čtenářů ,,citovat Slovo“ neukazují na volného a svobodného ducha, ten nemá potřebu něco citovat, mentorovat a převychovávat. To vše jsou mechanizmy, které neustále používá rozum. Proto je otázka ,,může se člověk spoutat Poselstvím“ na místě, a poctivý čtenář by ji neměl přecházet. Poselství ukazuje cestu pro vzlet ducha, proto nejsou jednotlivé věty a slova míněny jako poučky, které se má člověk ,,naučit“. Jestliže však něco ,,citujeme“, pak je to výrazem, že tyto věty jako poučky bereme a taky tak i používáme. Neustálou sebekontrolou a snahou o korekci svých postojů přesně ve smyslu těchto pouček, dáváme těmto slovům a větám naprosto pevnou a nehybnou formu, do které uzavíráme i sami sebe. Každé naše slovo, každá věta, každý pohyb i myšlenka jsou ,,řízené“, kontrolované, korigované a působí proto uměle. Proto jsou čtenáři chápáni jako sektáři. Jistě to nemá nic společného se sektou, ale spíše s projevy, které jsou sektám vlastní – nepřirozené, strojené chování, snaha o dokonalé vystupování, které každý vnímá jako jen vykonstruované a umělé. Používání výrazů, které jsou vlastní jen určité skupině lidí, ale v běžné mluvě nebývají používány /vzestup ke světlu, světlé dušičky, apod./. Takové výrazy používané v běžné mluvě působí opět jako ,,citáty“ i když jimi nejsou, ovšem vypadají jako naučené fráze. Především pak určitá blazeovanost a naivita, která vnucuje druhým jediné správné názory. Nic z toho nemá původ v radostném vzletu svobodného ducha, který touží po jediném – jít výše, Bohu blíž. Všechny tyto naznačené projevy velmi připomínají různá schémata, která potřebuje rozum. Zkuste to nezaujatě pozorovat, když ne na sobě, tak na jiných čtenářích a pak, až si to uvědomíte, jistě i na sobě samých. Nikdo z nás nemá skutečně svobodného ducha, a proto je jistě správné si toho všímat. Nic není tragičtějšího a zoufalejšího, než když se nám podaří se spoutat Poselstvím, z něhož jsme vytvořili dogmatickou sbírku příkazů, které rozumem aplikujeme ke kritice druhých a pochvale sebe sama, jak to ,,dobře děláme“ podle Slova…
Svobodný duch nikdy nebude používat vět a slov z Poselství na hodnocení, ani poučování druhých, ale jen pro nasměrování svého cítění správným směrem pro svoji vlastní cestu. Proto bude jako svazující pociťovat i různé společenství a skupiny, kde jej druhé duše chtějí nutit jít po jejich cestách. Jistě není na škodu přátelství lidí usilujících stejným směrem, vzájemně by se mohli inspirovat a posilovat, ale museli by zůstat stát na vlastní osobní cestě a současně nemluvit do cest druhých. A říkám-li ,,nemluvit“, pak tím v širším měřítku myslím i nepřevychovávat druhé ani v myšlenkách. Každý má jít zcela svobodně a volně svou vlastní duchovní cestou a jen svým životem může inspirovat druhé. Poselství má být vzdáleným světlem na obzoru, za kterým kráčíme, jen my sami pro sebe, svým zrakem a svým způsobem vnímání vidíme toto světlo. Ale současně je Poselství i pochodní v ruce, kterou osvětlujeme svou cestu, abychom nepadli do propasti přijatých i svých omylů. A tím, jak osvětlujeme svou cestu, osvětlujeme i omyly, na ní ležící. Tím současně umožňujeme ostatním, aby na své cestě zahledli, pomocí naší pochodně, své stejné omyly, jako jsou ty naše. Toto osvětlení životem není oblečeno do poučovacích vět a slov, dokonce ani myšlenek a chtění mířeného ke druhým. Ve vší prostotě – člověk si svítí na cestu a tím ji osvětlí i jiným, pokud se na cestu vůbec snaží hledět.
ZF

 

  • Kalendář příspěvků
    Červen 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Dub    
     123
    45678910
    11121314151617
    18192021222324
    252627282930