O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

110 – Požehnání Velikonoc /27.5.15/

110 – Požehnání Velikonoc

zdenekfritz

Cílem putování našeho duchovního druhu je získání sebeuvědomění. Otázkou však zůstává, co si vůbec pod tímto slovem představujeme. Tak já si například myslím, že to znamená být si vědom sám sebe ve vztazích ke stvoření. Tedy, že si člověk při každém svém jednání neustále uvědomuje, co činí a jak tím ovlivňuje vše další. Také si uvědomuje jednotlivé děje ve stvoření, jejich souvislosti se sebou samým. To ale také znamená, že nikdy nemůže jednat nevědomě. Jestliže ve stvoření probíhá nějaký velký děj, musí si jej člověk uvědomovat, nemůže cítit radost, když ve stvoření právě žije smutek, apod. Musí tedy být v jednotě se stvořením. Možná si myslíte, že Vám se to neděje, protože jste si vše přečetli v Poselství a věříte tomu. Ale zkuste se pozorně dívat na svá každodenní a mnohdy jen rutinní jednání. Proč se rozhodnete dívat na určitý film, proč si koupíte právě tento prací prášek, proč máte určitý názor na nějaký společenský jev? Jsou to skutečně jen Vaše vlastní názory, nebo Vás ovlivnila televize, jiní čtenáři, názory ve Vaší rodině, nebo jen nějaký dřívější negativní prožitek, který vlastně dnes je již zastaralý a neaktuální? To vše považuji za jednání ne-sebe-uvědomělé, za jednání ,,nevědomé“. Ale takto jednáme většinu svých dní. Přesto, že čteme Poselství a věříme mu, stejně používáme schémata myšlení a jednání, která jsou právě ,,moderní“ a užívají je ostatní. Ať již jsou to různé fráze ,,je to super“, apod. Nebo tzv. ,,tradice“, kdy se ,,něco dělá v určitém období“, protože je to zvykem, všichni to tak dělají, naši to tak dělali, v televizi o tom pořád mluví, atd… O Vánocích se musí jíst ryba, na Silvestra musí být veselo, na Apríla je nutno někoho zesměšnit, o Velikonocích se musí bičovat ženy-aby byly zdravé, o Velikonocích je jaro/i kdyby kalendářně nebylo/ a mnohé a mnohé nepsané zákony, o kterých nikdo nepřemýšlí, ale nemá sílu, ani odvahu je nedodržet. Vlastně ho ani nenapadne se nad tím zamýšlet, ani si neuvědomuje, že něco koná ,,rutinně“, ze zvyku, bezmyšlenkovitě, nebo s myšlením, které mají všichni kolem, kteří nechápou, že je to jen schéma… Velikonoce pochopitelně mají svou nezastupitelnou roli v těchto zvycích a tradicích, bohatě podporovány obchodníky a reklamou, protože tam již nejde o tradice, ale ,,tradičně“ jen o peníze.

zdenekfritz

Člověk takto manipulován se nestává svébytnou sebe-uvědomělou osobností, ale jen nevědomým nástrojem jiné vůle a jiného chtění. To je jistě promarnění hlavního smyslu existence a vývojové cesty nevědomého duchovního zárodku, ale v případě Velikonoc to má ještě další, velmi důležitou rovinu.
Duchovní zárodky na své vývojové cestě naprosto zbloudily a do předem určeného času by již vyvíjecí se duchové byli v takovém stavu duchovního otupení, že by nebyl žádný způsob, jak je na cestu vývoje ještě vrátit. Proto, aby byl dodržen slib Stvořitele, že se zárodky mohou vyvinout, byl nutný rychlý záchranný akt, který by je v pádu pozastavil. Na něco tak velkého nestačil nikdo v celém stvoření, a proto musela přijít částečka samotného Stvořitele z oblasti nad stvořením. Jestliže je nezvratným faktem a tím i základním zákonem, že na Stvořiteli je vše zcela závislé a bez Něj vůbec nemůže existovat, pak popření Boha u vědomé osobnosti je nejtěžším zblouděním. Rovná se to sebevraždě, odmítnutím vlastní existence. A jestliže jsme Boha odmítli a to dokonce tak šíleným a hrubým způsobem, že jsme zavraždili Jeho pozemskou existenci, pak je to zločin, jehož velikost si neumíme ani mlhavě představit a důsledky nedokážeme dohlédnout.
Jenže k pochopení velikosti tohoto strašného děje je nutné sebeuvědomění, jen tak může tvor chápat souvislost mezi svým jednáním a stvořením, tím i Vůlí, která děje ve stvoření řídí. Schopnost pochopení vraždy Ježíše tedy úzce souvisí s mírou sebeuvědomění člověka. Ten člověk, který myslí jen na sebe, svá přání, svou rodinu, třeba i svůj národ nemůže být chápán jako sebevědomý a takový nemůže prožít propastnou hloubku našeho činu vraždy Ježíše.
Člověk uzrává jen prožíváním. Nestačí se o něčem dozvědět, něco si přečíst, vyslechnout, dokonce ani nestačí o tom dlouze přemýšlet, ale je nutné to prožít až do hloubky vlastní duše. Nestačí tedy jen nějaký pocit a emoce. Teprve prožití a to prožití vědomé, dává možnost k odpykání, jedná-li se o pochybení. Odpykání vraždy Ježíše je tedy možné jen vědomým prožitím těchto dějů spolu s procítěním vlastního podílu na tomto temném činu. Protože vyšší duchové, působící nad naším druhem, jsou sebevědomí, jsou si plně vědomí důsledků tohoto činu. Z tohoto uvědomění pak zákonitě vychází určité vědomé postoje a z nich vyplývající názory a skutky. Ve stvoření vládnou postoje popsané např. ve větě – pozemský člověk, když se vysloví toto jméno, zavane stvořením nelibost, která se tíživě snáší dolů na lidi. Bylo by pro ně lepší, kdyby se vůbec nevyslovovalo. Takovéto živé děje jsou od sebevědomých tvorů nad námi namířeny k nám. A přece…my nic necítíme, neuvědomujeme si to a žijeme ve svých radostech i ve svém názoru, že jsme dobří a Bůh nás miluje. Svědčí to taky o tom, že nemáme žádné spojení se stvořením, protože jinak bychom o Velikonocích pociťovali tu nelibost, která se na nás snáší. Místo toho lidstvo pociťuje o Velikonocích RADOST!!! To je známkou neprostého našeho odtržení od dějů ve stvoření a je to stav, který není sebevědomý.
Málokteré období roku je tak cíleně překryto různými schématy, jako Velikonoce:
Jedna část obyvatelstva se raduje ze smrti Syna Božího.
Další část je ve vleku tradic a raduje se ze zažitých zvyků aniž ji nějak osloví to, že jsme v této době odmítli svého Boha a tím i Jeho milost k naší existenci.
Další část obyvatelstva se raduje, že se sejde s rodinnými příslušníky, dobře se nají a budou vykládat a vykládat o malichernostech, aniž se jen myšlenkou dotknou děje, který je pro tuto dobu pro nás smrtelně důležitý.
Jiná část obyvatelstva radostně slaví jaro – pohanské oslavy bytostného dění se v nepochopení změnily v oslavu mláďat.
Oslavy jara jistě nejsou něčím špatným, ale umístěny do dnů vraždy, jen překryjí smutný děj, aby na něj člověk nemusel myslet a nemusel za něj přijmout odpovědnost.
Jakoby se všechny ty naučené zvyky a postoje cíleně snažily odvést v tyto dny každého člověka od nutného zahloubání a napojení se na velké děje ve stvoření. Pro každou skupinu lidí je tu jiná forma a způsob, který překryje význam těchto dnů.
Žel ani čtenáři Poselství nemají tolik sebeuvědomění, aby cítili proudy ve stvoření, které tíživě na nás tlačí, hovoříce o naší vině a o nutnosti odpykání. Tak i čtenáři rozesílají o Velikonocích přání Veselých Velikonoc, nebo oslav jara. Proto ani čtenáři nemohou využít požehnání Velikonoc. Toto požehnání se dostaví jen z vědomého prožívání svého podílu na vraždě Syna a uvědomění si našeho odmítnutí Boha. Abdrushin nám sděluje, že kdybychom jen na okamžik spatřili naše jemnohmotné okolí, vykřikli bychom hrůzou a my přesto o Velikonocích cítíme, jak k nám přichází… radost. Odkud se bere, když okolí je tak temné a zpětné působení nám přináší jistě něco jiného, než pochvalu? Tato radost k nám proudí jen z našich představ, přání a z popření odpovědnosti-tedy z nevědomosti a naprosté izolace od dějů ve stvoření. Žijeme jen ve vlastních a podobných myšlenkových formách, tedy v neskutečném světě, který se jednou rozpadne, a pak teprve pocítíme, co se skutečně děje ve stvoření a jak na nás stvoření pohlíží.
Nebylo by užitečnější na to nečekat a raději vědomě vstoupit svou otevřeností do dějů stvoření a přijmout svou odpovědnost? Jen tak je možné odpykání a nastoupení nové cesty. Kdo se o Velikonocích otevře dějům ve stvoření, nemůže ani na okamžik cítit radost, uspokojení. Také odmítne všechny zvyky a uchýlí se do vnitřního zahloubání v tiché pokoře. To však není tak jednoduché, protože to musí vycházet z touhy srdce, ne z myšlenkového chtění, protože ,,jsem si to přečetl v Poselství“. Snadno se člověk může vmanipulovat do umělého, naplánovaného prožívání utrpení Ježíše. To je ale podobné, jako myšlenkami chtít docílit myšlenkové čistoty. V obojím je jistá sebe manipulace, která snad vede k pocitu sebeuspokojení, ale není pravá a nevede k odpykání.
Léta hledám správný postoj k Velikonocům, a proto mohu říci z vlastního prožití-není to jednoduché. Opuštění zvyků a naučených schémat Velikonoc je pouhým začátkem na cestě k ,,požehnání Velikonoc“. Pak přichází hledání vnitřního postoje, citlivého, pokorného, ale ne vynuceného a vyumělkovaného, jen z prosté touhy vytrysklého. Letos jsem prožil Velikonoce snad nejupřímněji a nejryzeji. Silná chřipka mne srazila do lůžka, myšlenky byly zatlačeny bolestí a zůstal jen jakýsi všeobecný vjem. Ne cílené sebe-bičování výčitkami-co jsme to udělali, co jsem to udělal? Ne kritickými pohledy na druhé-jak se mohou radovat z vraždy? Jen prostý vjem smutku, prázdnoty, prohry a touhy po Bohu a odpuštění. Již bez myšlenek, beze slov, jen vjem… V Poselství je zmínka o člověku vážně nemocném, který je apatický a tato apatičnost znamená menší odpor, tím však i větší otevřenost k dějům stvoření, tím i k pomoci. Příliš silné chtění, i když je iniciované správnými myšlenkami z Poselství, může vést k manipulaci sebe sama. Tím vlastně k nesvobodě duše, která se opět spoutává. Už ne názory lidí a zvyky, ale větami z ,,Písma“, které bere jako dogma. Duše musí být svobodná a volná. Směr jí ukazuje Poselství, ale konkrétní kroky určují jen její vlastní prožitky. Osvoboďme se ode všech naučených schémat, do nichž nás manipuluje společnost, lidé kolem, ale i my sami. Pak budeme prožívat skutečné Velikonoce spolu s celým stvořením. Nebudou to veselé dny, ale také ne dny sebemrskačství a výčitek. Především se však Velikonoce pak stanou ,,požehnanými“, protože povedou k odpykání a osvobození.
Jsem přesvědčen o tom, že kdo neprožije ,,požehnání Velikonoc“ nemůže pokračovat ve svém duchovním vývoji. Velikonoce jsou příliš velikým a významným dějem, který se nedá obejít, ale musí být plně prožit a odžit, teprve potom vede cesta dále. Takové velké a hluboké prožití není všední děj a nedá se naplánovat. To ale také znamená, že se nemusí podařit hned a může vyžadovat dlouhodobou snahu a hledání. Nezapomeňme, že karma vzniklá zavražděním Ježíše mohla a měla být odpykána za života Abdrushina jen symbolicky. To se však nestalo, tedy uzavření karmy jako velkého děje pro lidstvo již není možné. Nyní musí tento děj prožít každý jednotlivec sám a sám dosáhnout uzavření kruhu. Také nesmíme zapomenout, že k této neodpykané karmě za zavraždění Ježíše přibyla nová obrovská karma za zavraždění Abdrushina. Ano, i on byl zavražděn, i když méně nápadným způsobem. Vždyť to, že jsme od něj neodebírali sílu určenou pro nás, čímž v této síle shořelo jeho tělo, se rovná pozemské vraždě udušením… Využijme tedy Velikonoce i k tomuto vyrovnání, které nám nemohlo být v Poselství popsáno, protože nastalo až smrtí Abdrushina…
Správným prožitím Velikonoc se utrpení může přetavit v požehnání. V podobné požehnání, které čeká na každou duši před vstupem do Ráje. Prožití, ve kterém musí znovu procítit všechna svá provinění a tímto mocným prožitím teprve dojde k úplné očistě a k poslednímu kroku vzhůru do věčného života…
Využijme požehnání Velikonoc jako krůčku k tomuto poslednímu velkému kroku.

JS

Hezký, hezký, ale mám tam jednu věc, kterou vidím jinak.
Nelibost a hrůza nad spáchaným činem se jistě snášela od vyšších duchů dolů do pozemského.
Ale nemyslím si, právě jak píšete, že jsou už sebevědomí, tak že by tuto nelibost přimíchávali i dnes už do tak hustého koktejlu, co panuje na a kolem země.
Možná, že se mýlím, ale vnímám o Velikonocích hlubokou lítost a bolest nad námi, s věděním, co bude s námi, že jsme těžce nemocní a léčbu nepřijímáme a ženeme se směrem ke smrti.
Hezký den JS

zdenekfritz

Děkuji za reakci. Skutečně to každý vnímáme jinak /což samo o sobě je přirozený děj-každý jsme přece jiný/, já si ale kladu všeobecnou otázku proč.
Proč i ve čtenářích je skryté vnitřní očekávání spasení, očekávání milosrdného, vždy a do nekonečna odpouštějícího Boha, který se trápí naší zvrhlostí, je to velmi podobné, jako u křesťanů. Spasení bez ohledu na naše selhání, na naše nesplnění. Spasení ,,za každou cenu“. Uvědomil jsem si přitom, že vše má kořeny v křesťanství. Bez ohledu na to, jestli dnes křesťanství uznáváme, nebo je kritizujeme či dokonce jím pohrdáme, ono jediné přímo souvisí s Trojjediným Bohem. Věřím, že my všichni, kdo jsme v tomto životě nějak ,,uznali“ Poselství, si v sobě neseme duchovní základ, který nám umožnil vytušit význam Poselství. To jsou zakořeněné stopy vědění o Trojjediném Bohu, stopy křesťanské nauky.
Proto se domnívám, že jsme kdysi, v nějaké předchozí inkarnaci, museli být křesťany. Jenže, jak víme, křesťanská nauka byla zdeformována a to především v chápání pojmů Láska Boží a Milost Boží. A tento postoj si nevědomě neseme do dalších inkarnací. Už si nepamatujeme, že jsme byli křesťany, snad dokonce cítíme odpor ke křesťanské církvi, jen v nás skryta zůstala neviditelná stopa křesťanství. Ta se intuitivně projevuje v postoji ke ,,spasitelnému a vše odpouštějícímu Bohu“ a dále v nevědomé pootevřenosti k Božímu Slovu a tím i k možnosti přijetí Poselství.
K tomuto nevědomému očekávání všeodpouštějícího Boha, které si neseme v duších, přistupuje i přání, abychom ještě nebyli ztraceni. Přesto, že již vinu nepopíráme, nechceme připustit její velikost, protože si myslíme, že tím bychom přišli o poslední naději na záchranu a spasení. Rádi se přimkneme k jednotlivým větám v Poselství, které slibují budoucnost. Neuvědomujeme si však, že Abdrushin do posledních chvil doufal, že ještě přece jen se s námi něco stane, že ještě naděje trvá. Jen před některými z povolaných někdy naznačoval, že jeho víra v lidi se vytrácí a naděje v budoucnost mizí. Z poslední doby jeho života nemáme zapsány jeho názory, a proto se těžko můžeme o něco opírat. Ale při celkovém pohledu na jeho misi a naši reakci na ni vyplývá, že lidstvo jako takové naprosto a zcela promarnilo poslední dějinnou příležitost odpykat karmu lidstva a nastoupit novou cestu. Jestliže nějaký jedinec se o tuto cestu snaží, nemění to nic na osudu lidstva. Věty ze samotného Poselství vyznívají jinak, než že Bůh se o nás chvěje a pořád nás chce zachraňovat, stále a stále znovu – Jak málo tuší člověk strašlivost neúprosného chladu věcnosti v
Boží vůli! Úzkost a bezmezný strach by musel otřást lidstvem, kdyby mělo alespoň zdání o velikosti Boha zářivě trůnícího v bezbytostné všemohoucnosti, v nedosažitelných dálkách. Člověk sám, ani při nejlepší vůli, není více hoden, aby mu bylo pomoženo. Nejsvětější Boží spravedlnost rozmetá všechno to, co si lidstvo vytvořilo jako karikatury zkřivené spravedlnosti, vymyšlené zkaženým rozumem a sloužící jen nejnižším žádostem po moci. – –
„Již dost! Až sem a ne dále!“ praví Pán, a jeho svatý hněv zničí vše, co není hodno jeho požehnání.

Způsob odchodu Abdrushina ukazuje jasně stav těch, kteří z lidstva jej ještě nějak uznali – stačí si přečíst jeho odchod. Tři povolaní ze všech těch ztracených a nenalezených nutných 144000, se sešli při jeho posledním pozemském zápase. A mezi těmito posledními třemi ještě došlo ke sporu, kdo z nich ,,za to může“, sporu podepřeném virgulí o níž sám Abdrushin psal jako o nástroji pro spojování jen s nižšími oblastmi záhrobí. Další věci ani nechci zmiňovat, stačí si to přečíst, aby si člověk plně uvědomil, že lidstvo Boží pomoc odmítlo a tím i vyslovilo své rozhodnutí, že se Vůli Boha nehodlá podrobit. A přece sám Abdrushin říká – Požaduje nyní zničení všeho toho, co v celém stvoření není schopno vpraviti se dobrovolně do zákonitosti jeho vůle. Při tom není slitování, ani uniknutí, není výjimky ani odchylky!
Dokonce to jde ještě dále – i ti, kteří Poselství čtou, nejsou ani zdaleka ještě spaseni, protože pro ně pak platí: Když Slovo Páně nechcete ve vás samých oživit, tak musíte být podle zákonů Božích zničeni! A v tom je pravěčná spravedlnost ve splnění vaší vlastní vůle…
Vy jste mé Slovo dobře přijali! Zdá se vám, že jste ho přijali duchem, avšak to je omyl. Vy jste ho nechali vniknout jen do záhalů duše!

…do záhalů duše. To znamená, že sice po smrti stále budeme vědět o Poselství, ale současně budeme mít všechny nectnosti a pokřivené postoje, jako nyní a zde. Pak ovšem člověk musí vzpomenout na přednášku V zemi soumraku a na ty zástupy duší, které čtou ,,ze Slova“, ale stojí u tyčí svých falešných názorů. Když to Abdrushin psal, tak ještě neexistoval děj, který dnes musíme předpokládat – u tyčí svých představ stojí další nové skupiny a mávají Poselstvím, předčítají z něho a přece – nemohou dále, mají příliš ,,pevné a neměnné“ názory, které si samy vytvořily při četbě Poselství. To jsou ty pevné postoje nepřátelství a sebestřednosti, odsuzovaní jiných čtenářů, apod., které dnes tak účinně charakterizují, ale i rozděluji pojem ,,čtenář Poselství“.
Kdo si z konfrontace našich postojů a z těchto, i mnoha podobných vět, neučiní závěr, ale pořád čeká na naše spasení a to jen proto, že pár tisíc lidí na zemi čte Poselství/aniž ho však přijali do svého ducha/…v tom stále přežívají křesťanská spasitelná přání. Ta pak přetlačí i protichůdné věty z Poselství.
Vysocí duchové nad námi…ti jsou s Boží vůlí zajedno. V nich není to osobní zaujetí a lítost, která je nám vlastní. Oni jsou neosobní, věcní a dělají jen to, co je užitečné PRO STVOŘENÍ. Bude-li pro stvoření užitečné, abychom byli od něj odděleni a ponecháni svým přáním v rozkladu, pak se to stane. Bez lítosti k nám, s pochopením a láskou k Božímu řádu stvoření a všem, kteří ho respektují. Reakce vyšších duchů na naše temné řádění musí být z přirozenosti věcí odpor, znechucení, nikoliv lítost. Oni jsou bližší Bohu, Tomu, který: Bůh stojí před lidstvem s požadavkem a ne s vábením a prosbou, ne s nářkem a smutkem. Klidně přenechává všechny špatné, ba i všechny kolísavé temnu…
Zkusme si dát praktický pozemský příklad: ráno člověk otevře vstupní dvéře od bytu a šlápne do zvratků…a zase to byli ti nepřizpůsobiví sousedé…a nebylo to poprvé. Kolikrát se jim to již říkalo na schůzi, ale jim je to jedno, naopak, ještě mi včera ukradli kola u auta. Nechci je odsuzovat, chápu, že oni nechápou a neumí se chovat lépe, protože se to nenaučili. Ale proč bych tím měl trpět já? Oni jsou spokojeni se svým způsobem života, který ostatním přináší jen trápení. Je tu na místě lítost? A když šlápnu bosou nohou do zvratků se mi zcela přirozeně ,,udělá špatně“. Nepocítím lítost, nepřemýšlím o osudu těch, kdo se tam takto ,,vyvenčili“, jen zcela samovolně a impulzivně – je mi zle. No a podobně nás vnímají vyšší duchové, to přece neznamená, že oni jsou pomstychtiví, nebo že cíleně přidávají svou nevoli do naší špíny. Ne, je to prostě zcela přirozená reakce, tak, jak je přirozený odpor v člověku, který šlápne do něčeho odporného. Nezralý člověk půjde mlátit viníky, zralý bude ,,jen“ znechucen a pocítí až fyzicky odpor. Tak i od vyšších duchů se snáší v naprosté přirozenosti znechucení v živých formách na nás dolů. To není nic osobního, jako u nás, je to zákonitá reakce, reakce na porušení zákona harmonie a krásy. Lítost nad námi snad pocítí zemřelý dědeček, strýček, který je ještě zcela v zajetí našich postojů a smýšlení. Vyšší duchové nemohou pociťovat lítost s vrahy, zločinci, tupým materialistickým člověkem, který neuznává Boha ani stvoření. Nemohou cítit lítost nad tvory, kteří pohrdají Bohem a chtějí Ho zničit. Kdyby totiž vyšší duchové skutečně pociťovali lítost nad takovými tvory, pak by se s nimi spojovali a byli by stahováni dolů, do oblastí, kde se Vůle Boží nerespektuje…pak by však přestali být ,,vyššími duchy“. Nemyslím si, že vyšší duchové mají lítost a soucit s Luciferem, naopak jím pohrdají a přitom on má vyšší hodnotu, než my a je věčný. Jestliže kdysi Abdrushin napsal, že se snáší od vyšších duchů nelibost a ta, že se zhutňuje do forem, které nás tíží, pak dnes není ani nejmenší důvod, proč by to mělo být lepší. Protože od tehdejšího napsaného výroku se stalo to, že ještě přibyl další strašný čin – utrápení Abdrushina a jeho neplánovaný a ze Světla nechtěný předčasný odchod. Tímto aktem nemohla nahoře nově povstat lítost, ale jen větší zklamání a větší nelibost. Naše křesťanská přání to nemohou změnit. Dokonce i z našeho malého lidského chápání by to bylo velmi nelogické. ZF

Z

Pane Fritz, srdečně Vás pozdravuji a velmi děkuji za Vaši úvahu k Velikonocím­…..Je to velmi hluboká úvaha a je nelehké, pro mne už řadu let i nemožné, tvářit se, že jsem plná radosti a rozpustilosti, jak po mně vyžaduje okolí…Také jsem mnoho let po sobě v tomto období byla různě bolestivě nemocná, nejvíc v loňském roce, kdy jsem udělala i vážné rozhodnutí a opravdu je ku prospěchu v rodině…po prvním neporozumění už začínají i ostatní chápat. Člověk musí i svá uvážená rozhodnutí dokázat ustát…

Víte, pane Fritz, nějak si v sobě spojuji dobu vánoční – narození Ježíše a smrt Pána, a zase dobu velikonoční – smrt Ježíše a narození Pána.. Jako bychom se na tomto „uzavírání kruhu“ vnitřně hluboce zúčastňovali, tak to v sobě žiji…….A také jsem byla přes vánoční čas letos velmi nemocná……a o tomto velikonočním čase jsem byla zdravá, ale už jakási „jinde“, v sobě velmi hluboce vážná a cítila jsem, že je to tak spravedlivé. Ať jsem byla, kde jsem byla, cítila jsem se uvnitřněna ve své vážnosti…

Opravdově děkuji za Vaše slova, velmi si jich vážím a prožívám je s Vámi…Z

Úryvek z dopisu:
…Již jsem o tom sám několikrát psal a Vy na to stále narážíte, pro náš čtenáře je velké riziko nadřazenosti nad ostatními, že víme víc a máme cestu do ráje více viditelnou než ostatní. Slovo a přísné Pánovy slova nám dávají do ruky meč a nutí soudit ostatní, takže sami skrze ego a rozum odbočíme a ani si to neuvědomíme.
Zde je rada jedna velká a těžko se prosazuje – všechno naše načtené vědění bychom v sobě měli uzamknout pro vlastní potřebu a sebezdokonalení, ale především „zkřehnout“ a vrátit se k odkazu pana Ježíše – rozdávat lásku a porozumění, jít příkladem v odpouštění a doslova umlátit lidi dobrou a pozitivní náladou a možností moudré rady, když už jsme ptáni.
Vše co k nám přichází je potřeba uvnitř sebe pomalu zpracovávat, později to jde i rychleji, ale všemu pomáhá nadmyšlenka „Já nejsem nic, ne má, ale Tvá vůle se staň.“
A když mám potřebu soudit, zahřmí nade mnou Pánova slova soudce: „Má je pomsta, já dám odplatu“…W

Ze zahraničí:
Mnohokrate dekuji za tento prispevek, protoze toje presne to, s cim jsem vlastne stale o Velikonocich bojovala a Velikonoce nenavidela. Jsem rada,ze jste I to takto pekne napsal.
Zajimave, ze tyto Velikonoce jsem vlastne jiz konecne prozivala jinak. Asi proto, ze v podstate sama, nebo take castecne sama,nebo jeste lepe receno, pro to prozivani jsem byla sama. Mozna to letosni prozivani prave bylo jine, ze jsem je ,,chapala jinak“, nez az doposud a to prave tou velikou vnitrni prosbou za odpusteni. Jiste tato vnitrni touha,ve forme modlitby prisla spolu s velikou prosbou a proto i proziti Velikonoc bylo nakonec jine. Az me to samotnou prekvapilo, ponevad az dosud to byla jen hruznost toho co se stalo, nepochopeni, jak nekdo muze mit radost a nebo dokonce si myslet, ze Jezis zemrel, aby nas ocistil z nasich hrichu…tedy, ze nam byli smazany JEHO SMRTI. S timto nazorem jsem nikdy nesouhlasila jak vite, a vzdy jsem si rikala, ze to tak jiste nemuze byt. Mate pravdu, lidi jsou tak zfanatizovani, nebo zhloupli, ze uz o nicem ani nepremysli a nebo si neumi ani udelat vlastni nazor. Je to smutne, ale je to tak. Zjistuji take, ze mi nekdy dlouho trva, nez mi neco dojde. Nekdy az moc dlouho, ale nakonec me to vzdy nejak trkne.
Stejne jako vy, jsem premyslela o tom, na co vsechny ty nesmyslne zvyky? Vzdyt to vlastne nema nic spolecneho s Velikonocemi a o Vanocich, to uz vubec ani nemluvim, kdyz se kazdy honi za nakupem darku, jidla a ze cosi musi byt tak, ci onak.
NAKONEC ME ZACINA I STVAT, ZE SE VECNE HONIME I ZA TIM KAZDODENNIM a snazim se to omezovat, abychom meli na placeni uctu a na jidlo …nejak to funguje…a mame, na co je potreba…
Samozrejme, ze se mam moc co ucit a poznavat zakony. V tom je nakonec veskery klic.
Vycitam si, ze si zatim, kvuli kazdodennim starostem a povinnostem nedokazi najit na to vic casu…Z

H.

Dobrý deň pán Fritz,
Zo srdca Vám ďakujem za toto Vaše zamyslenie. Nateraz môžem len ďakovať, lebo moja cesta k tomuto sebauvedomovaniu a prežívaniu Veľkej Noci je asi len v začiatkoch. I keď ich už dlhšie prežívam ako Vážne deje, ktoré si pripomíname.
Práve túto nedeľu som sa stretla s kamarátkou, ktorá sa mi zverila so svojou skúsenosťou ako sa jej tieto sviatky Veľkej Noci nespájajú s radosťou a veselosťou, ale naopak, ako aj vy píšete, s veľkou vážnosťou a dvihnutým prstom.
Aj my sme spolu s mojimi priateľmi tieto veľkonočné dni spájali so zamyslením na Velký pátek 1932 – spojené s vážnym dianím „Dokonáno jest!“ započatí vrcholu duchovního soudu “
Pán Fritz ďakujem ešte raz za vaše zamyslenia, veľmi si to cením, že sa so svojim prežívaním delíte aj s nami…
Pekné dni vám prajem s úctou H

KN

Hezký den přeji pane Fritzi.
Přečetla jsem si Požehnání Velikonoc. No, je to silné čtení. Velikonoce s těmi tradicemi co jsou, jsem neměla ráda nikdy a také cítím tu nelibost, která je k nám vysílaná. Na Velikonoce je mi vždy špatně. Chtěla jsem,
aby to už bylo konečně jinak, četla jsem přednášky a stejně se nic nezměnilo. Nevěděla jsem, že karma
za Ježíšovu smrt nebyla ještě uzavřená a že teď to musí udělat každý sám. To bude velmi těžké. Mně se
to zatím nepodařilo. Chápu Velikonoce tak, že to je možnost ke změně sama sebe, víc jsem zatím nevěděla. Obzory jste mi rozšířil až Vy. Děkuji.KN

l.H

Srdečně zdravím!
Děkuji za velikonoční zamyšlení. Máte jistě pravdu, souhlasím s Vámi. Tentokrát jsem také prožila tyto dny na lůžku a prožívala tíseň velikonoční doby. Mezi mými přáteli již není nikdo, kdo by posílal pohlednici s tématem Veselé velikonoce. Asi každý tuto dobu prožívá svým vlastním způsobem. Čeká nás jistě ještě mnoho prožívání. Napadají mne při tom Pánova slova:
“ Avšak dříve, než můžete být od toho osvobozeni, musíte důkladně na sobě a v sobě prožít hnus nad konáním a myšlením pozemských lidí. Musíte jej tak vychutnat, jak jej vždy pozemské lidstvo nechávalo prožívat svou světlu nepřátelskou špatností všem vyslancům Světla. Jinak nedojdete vykoupení.
Je to jediné oprošťující zpětné působení vaší viny vůči vyslancům Světla, jež musíte nyní sami prožít, poněvadž vám nemůže být jinak odpuštěno.“H

 

  • Kalendář příspěvků
    Září 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Srp    
     12
    3456789
    10111213141516
    17181920212223
    24252627282930