106. otázka – Cítění, vciťování se do dějů a lidí, prožívání situací a života /10.2.15/

106. otázka – Cítění, vciťování se do dějů a lidí, prožívání situací a života

zdenekfritz

Opět se vracím k otázce, která je pro nás tou základní. Poselství mluví v nesčetných příkladech a souvislostech o nutnosti používat cit, jako nástroj vlastní podstaty člověka. Víme, o čem je řeč, nebo si i pod tím představujeme každý něco úplně jiného? Zkusme se nad tím trochu zamyslet.

zdenekfritz

Když tak, sem, tam položím nějakému čtenáři otázku, jak často v běžném životě používá cit, dostanu velmi rozdílné odpovědi. Někdo si myslí, že cítí mnohokrát za den, jiný, že je to dnes už děj zřídkavý, protože to, co prožíváme, jsou vlastně téměř výlučně emoce a pocity. Cit, že v člověku vyšlehne jen velmi zřídka, snad jen párkrát za život… Protože nejsme tak rozdílní, je zřejmé, že každý pod slovem cit a cítění chápe a vnímá něco jiného. Snad se aspoň shodneme na tom, že cit je cosi niterného, co s člověkem má ,,něco udělat“, tedy vnitřně ho rozechvěje, zasáhne, apod. Ono ,,zasáhne“ by mělo být cosi silného, máme např. u modlitby, která má být cítěním, napsáno, že ta pravá je tak silná, že ani nedovolí formovat slova. Také, že je to to nejsilnější z lidského života, co člověk nikdy nezapomene a dokáže i za desítky let v sobě vyvolat, jako ,,nezapomenutelný zážitek“, vyvolat zcela živě a beze změn. Jeden známý mi v této souvislosti povídal, že se právě tak rozechvěje u televize, jako příklad uvedl, když např. nedávno havaroval závodník Schumacher a nyní ukazují v televizi jeho těžký zdravotní stav. Když onen člověk vidí tyto záběry, rozpláče se a hluboce se jej to dotkne. Je toto ono vytoužené cítění a má se takto projevovat? Vzpomenul jsem si při této příležitosti na zmínku ve vzpomínkách povolané paní Geks, jak se rozplakala, když v přítomnosti Abdrushina a Marie nějaký pes napadal kočku a poškodil jí páteř. Paní Maria však nechválila paní Geks, za tento výtrysk citu, nebo snad emocí, ale naopak jí nadala, že takováto přecitlivělá osobnost je nepoužitelná. Tak jak je to? Je dobré citlivě plakat v takových situacích, nebo ne? Je to ukázkou správného života ve smyslu Poselství? Myslím, že na to není tak jednoduchá odpověď, protože každá situace je jiná a také naše momentální role v životě jsou různé.
Zkusme se jen, jako jeden z mnoha možných příkladů, zamyslet nad uvedeným příkladem s p. Schumacherem. Sdělovací média mají jediné přání-zaujmout své diváky a přitáhnout jich, co nejvíce. Na to mají štáby ,,odborně vystudovaných“ lidí, kteří dobře vědí, jak na lidi zapůsobit a současně neustále sledují, jak se mění trendy ve společnosti, co právě nejvíce lidi zajímá. Stačí jen trochu pozorně sledovat televizi a snadno se dá vypozorovat, jak používají jednoduchá schémata na přitažení pozornosti. Je libo násilí, dobrá podáme Vám je v bohaté a co nejvíce drásající podobě. Ovšem my dobře víme, že v lidech není jen touha po násilí a sexu, ale i potřeba nějakého něžnějšího, nebo srdce dojímajícího podnětu. Tak se do krvavých a pomlouvačných, většinou dokonce vylhaných a manipulativních televizních zpráv musí na závěr přidat nějaké roztomilé zvířátko, výborné je dojímat lidi nemocným psem pana Bezdomovce. Ještě lepší je postavit televizní společnost do role zachránce a anděla pro trpící a nemocné. Nevadí, že v další reportáži se lže, nevadí, že se pomlouvá, naopak, divák je již citlivěji naladěn a lépe pak vstřebá i to ostatní. Jistě není vše jen černobílé a leccos může být i myšleno upřímně, ale celkový koncept je dost průhledný. Je tedy médii chtěno, abychom se dojímali, abychom plakali, a cíleně je to tak i podáváno. Ovšem samotná situace může být pravdivá, pan Schumacher se jistě zranil a je to smutné. Zaslouží si soucit, ale… Dovedu si představit, že budou lidé, kteří takového člověka znali v minulé inkarnaci, nebo mu třeba i ublížili, takoví zcela oprávněně pocítí lítost a je to přirozený a správný závan minulosti. Pak jsou lidé, kteří si říkají fanoušci a kteří léta sledují osudy ,,své hvězdy“. Tyto pak také hluboce zasáhne neštěstí jejich idolu. To už mi ale tak přirozené nepřipadá. No a pak jsou lidé, kteří se rádi dojímají a ti budou také zasaženi, aniž by však byli vnitřně a zákonitě s těmito ději spojeni. Může to být jistý životní postoj, nebo vliv stáří, kdy je často člověk rozlítostněn všemi směry, aniž je k tomu reálný důvod. To bych ovšem také nenazval tím správným cítěním, ke kterému vede Poselství. Je sice pravda, že Abdrushin kdysi vyzýval povolané, aby spoluprožívali utrpení spolubližních, ale podstatné je, co si pod tím představit, tedy, jak to myslel. Čtenáři, tehdy i dnes, mají tendenci se vnímat jako něco lepšího, než nečtenáři a pokud člověk nechce číst Poselství, mají ho za zavrženého a proto s ním ani nemají mnoho soucitu. Boží zákony nehodnotí lidi podle vnějších věcí a postojů, ale podle vnitřního stavu duše. Proto mohlo být řečeno, že poslední mohou být prvními /což může platit i pro případy čtenář/nečtenář/. Tehdejší Abdrushinův příkaz k povolaným tedy chápu spíše ve smyslu, aby povolaní nebyli lhostejní k lidem, které oni nepovažují za dost dobré, neodsuzovali je a nepohrdali jimi, než to, aby plakali nad nehodou každého člověka, apod. Konec konců v jiné přednášce je zase příkaz, aby se takto utrpením blízkého bližního nenechali dojímat, protože on trpí oprávněně a oni se s ním spojují ve falešném soucitu.
Domnívám se však, že snaha nechat se dojímat, být přecitlivělý v každé situaci a ještě to považovat za klad a naplnění Poselství, spíše člověka vrhá do lehce zmanipulovatelné a nepevně stojící osobnosti. I špatně pochopená věta ,,Buďte jako děti“, interpretovaná do naivity, nebdělosti-Světlo to zařídí, to vše nevede k duchu, ale do různorodých pocitů, v nichž se člověk cítí příjemně, připadá si duchovní, ale situace života neumí řešit a raději se vyhne příležitostem, kdy by mohl své cítění vyzkoušet. Okolí a temné proudy toho vždy rády využijí.
Slovo ,,přecitlivělost“ se zdá pocházet z citu, ale ve své přehnanosti spíše připomíná přehnané emoce a pocity, do nichž se člověk dobrovolně a rád noří, protože se mu to ,,líbí“. To nebude to, k čemu nás vyzývá Poselství. Ani tzv. ,,cítění“ různých energií, různá vidění, apod., do kterých se čtenáři s oblibou vnucují.
Ještě by bylo dobré uvést, že se často cítění chápe jako nějaký mimořádný děj vyhraněný pro speciální příležitosti duchovního druhu. Jako by toto cítění bylo určeno pro modlitbu, pobožnost a slavnost. Pro denní život nám zůstává rozhodování vycházející z našich zkušeností, rozumového zvážení, získání informací od druhých lidí, nebo nějakých dalších fyzických zdrojů, jako jsou knihy a media. Pravděpodobně to tak děláme, ale já si myslím, že cítění by mělo provázet člověka ve všech situacích, tedy ne jen duchovních, ale i těch každodenních a hmotných. Jistě není třeba užívat cítění k rutinní mechanické práci, ale i tam nám může rutinu něčím novým obohatit.
Chápu to takto – cítění je nástrojem ducha zde na zemi, ono má pomáhat pozemskému člověku v běžném životě, především pak tam, kde rozum není schopen situaci zhodnotit. Máme-li situace, a není jich v životě málo, kde má rozum rozhodovat o nějaké věci a má k dispozici buď více protichůdných informací, nebo informace nesprávné či nedostatečné, je pro něj rozhodování obtížné, až nemožné. Všichni to známe – někdo nám o něčem řekne, že je to dobré a jiný, že je to špatné. Tak se vyptáváme dále a ono dobré/špatné pokračuje, až dojdeme k bodu, kdy si řekneme, že pokračovat ve vyptávání je marné. Protichůdné informace vedou jen ke zmatku a nejasnosti co dále. Zde by měl člověk ,,cítit“ co je správné a co ne. Zdá se, že věta …co je dobré a špatné, člověk cítí až do konečku prstů… je pro nás již málo použitelná i když je jistě pravdivá – my to totiž už nevnímáme a ,,cítíme“ především jen svá přání, protože to je to nejsilnější v nás. Protože však cítění už po generace nepoužíváme, tak v takové krizové situaci, kdy je skutečně nezbytně potřebujeme použít, už ,,nefunguje“. Tlak, který pociťujeme při potřebě to vyřešit, směrujeme tak, kam jsme dlouhodobě naučení v denní rutině, tedy zase k rozumu a tak vzniká jakási smyčka, která nevede k uspokojivému řešení. Výsledkem je, že nakonec poslechneme někoho, komu důvěřujeme, nebo si pomyslně ,,hodíme mincí“ a zvolíme cokoliv, nebo zvolíme to, na co jsme zvyklí. To, že čteme Poselství a věříme v ně, neznamená, že umíme podle něho žít, podobně, jako obliba hudby neznamená, že posluchač je skladatelem. Co neumíme, musíme se naučit. Cítění je nutné trénovat, právě tak, jak je nutné se učit v sobě rozpoznat, co je cit a co pocit. Zdá se, že pokyn z Poselství o různých obrazech obou dějů je pro nás už obtížně použitelný, alespoň pro mnohé z nás. Duch je v nás ukryt, kdesi hluboko, jako v nějaké jámě, u níž nevidíme na dno. Chceme-li s ním mluvit, musíme se ho ptát, když ho nevidíme. Začátek je tedy v tom, klást si otázky. Zdá se to být možná banální, ale jde o to naučit se základní principy tak, aby je člověk prováděl samozřejmě a nemusel na ně myslet, protože tím opět vstupuje do hry rozum. Ptát se, pokládat otázky může člověk jen tehdy, má-li k rozhovoru nějakého partnera. Pokud si tedy pokládám otázky, pak je kladu ,,někomu konkrétnímu“, svému duchu /trochu paradoxní, když já sám jsem duch, ale pro někoho nutné/, svému vnitřnímu hlasu, esoterici by řekli svému Nadjá, atd. I když pod tím člověk chápe cosi různého s jiným pojmenováním, vždy je to cosi vnitřního, mimo rozum a tím ,,zapojujeme do života“, právě tu složku mimo rozum. Čtenář už jistě nenazývá svou podstatu Nadjá, apod., ale chápe, že volá spícího a jinak nezúčastněného svého ducha do dané situace, do svého života. I když to někomu půjde nelehko a výsledky se zdánlivě nedostaví, je nutné si z toho udělat běžnou věc, součást života, na kterou není třeba se soustředit, probíhá pak jaksi automaticky. Když se někoho na něco zeptáme, musíme zmlknout a počkat na jeho odpověď, protože mluvíme-li neustále, pak tu odpověď ani nemůžeme slyšet. Po položené otázce musí tedy člověk naslouchat. To není nic mystického, znamená to, jen se naučit obrátit svou pozornost dovnitř sebe, protože v tomto světě ji máme neustále obrácenou ven/aniž si to již uvědomujeme/ a odtamtud odpověď nepřichází. K tomu není potřeba nějaké soustředění, meditace, ani nic podobného, stačí si představit, že můj pohled obracím ke zdroji odpovědi. Prostě vnitřní pozornost na chvíli odvrátit od hlučného světa jinam. Ze začátku to nemusí jít snadno, ale člověk by to neměl přetlačovat, spíše se jen naučit ,,to přirozeně dělat“, i když zpočátku žádné výsledky nebudou, jednou jistě přijdou. Poselství nám moc rad, jak se to naučit nedává, mluví jen o tom, že máme a musíme cit používat. Až se člověk naučí ptát a naslouchat, pak se musí ještě naučit oddělovat cit od pocitu. Poselství mluví jednoduše o oddělení dvou obrazů, já jsem ale nepoznal mnoho lidí, kteří by nějaké obrazy vnímali, takže toto doporučení také většinou neumíme využít. Zpočátku může člověk vnímat dvě protichůdné odpovědi, z nich ta hlasitější, výraznější bývá rozum, pocit, protože jemu jsme doposud více popřávali sluchu a je nám tedy blíže. Otázky, na něž bude snadno zjistitelná odpověď, odhalí, který z obou hlasů se mýlí a který ne. Tak lze praktickým tréninkem oddělit zrno od plev. Budou jistě různé praktické zkoušky pro trénování cítění, ale Poselství nám těch konkrétních mnoho nepředkládá, musíme hledat sami. Ale jeden takový praktický příklad v Poselství je, a ten by se dal rozvést i do dalších oblastí. Je tu něco v tom smyslu, že si máme vybrat nějaký nejasný případ ve společenském životě a zkusit vycítit, která ze sporných stran má pravdu a která ne. Musí to být případ, kdy se dozvíme po nějakém čase řešení, čímž zjistíme, jestli jsme správně vycítili skutečnost. Takovými a podobnými metodami opět voláme cíleně své cítění do nějakých situací a tím se ho učíme používat. Je vhodné, aby to zpočátku byly situace, ve kterých nejsme zaangažováni, a je nám lhostejné, jaký bude výsledek. Je nutné se to učit právě na takových neosobních situacích a to dříve, než to budeme potřebovat pro sebe. Klást si otázky v osobní sporné situaci, když se to před tím člověk dlouhodobě neučil a nezískal v tom cvik, který vede k nenásilnému používání, je problematické. Když je člověk pod tlakem, že se potřebuje rozhodnout, je v časové tísni, nebo je to hodně důležité a on se bojí špatného rozhodnutí – to vše vede k příliš silnému chtění, které nenechá děje volně plynout k řešení, ale nějak je znásilní. Odpověď nepřijde, nebo přichází změť protichůdných podnětů, nebo si svým přáním, aniž si je plně uvědomíme, vynutíme takovou odpověď, aby se přání splnilo. Je-li to přání nesprávné, pak nás odpověď nedovede k dobrému konci. Pak se může zdát, že na naše cítění není spolehnutí a je třeba používat více ,,zamyšlení se“, nebo se ptát nějakého člověka na radu, což však člověka vrátí zpět do nesamostatnosti, nebo používání pocitů. Do těchto, pro člověka osobně důležitých situací, musí přicházet již připraven, tedy naučil se používat cítění již před tím v situacích bez osobního tlaku. Pro rozumáře by to zavánělo jistou schizofrenií, klást sám sobě otázky: Je to pro mne vhodné? Prospěje mi to? Proč chci jít na tuto akci, udělá mi to dobře? Jsou pro mne tyto potraviny vhodné?, atd., …ale je to cesta ke spojení. Naučili jsme se hledat pomoc u druhých, hledáme odpovědi v knihách, ptáme se známých, ale nehledáme v sobě a přece věříme Poselství, když je tam řečeno, že až odložíme myšlenky, teprve najdeme moudrost a odpovědi na všechny otázky. I Poselství bereme mnohdy příliš dogmaticky, viz citování různých výroků, kterými chceme donutit sebe, nebo druhé k jedině správné pevné, statické reakci a postoji, přestože stvoření je neustálý pohyb a vše se pořád proměňuje, takže včerejší postoj se pro dnešní den již nehodí. Člověk by měl plynout s proudy ve stvoření, neustále se přizpůsobovat nekonečným proměnám. Zdá se to být role pasivní, jako to ,,naslouchání“ v sobě, ale je v tom vlastně mnohotvárný život, do kterého se chceme vnořit. Zatímco věty z Poselství jsou samy o sobě stále pohyblivé, my jsme je vtěsnali do statických slov, kterými spoutáváme sebe i druhé: Pán říkal, že…, …to děláš špatně, …v Poselství je napsané… atd.
Je těžké slovy zachytit a zformovat pojem ,,cítění“. Je těžké to nějak popsat a ještě těžší je, dát radu, jak to udělat, aby člověk cítění začal používat. Proto zde nestojím jako ten, kdo k něčemu radí, ale jako ten, který jen připomíná, že bychom se o to měli snažit více a asi i nějak jinak, protože nikde není poznat, že bychom to uměli. Kdyby ano, nemohly by být spory mezi čtenáři, nemohly by existovat znepřátelené skupiny, čtoucí tutéž knihu a citující tytéž citáty a přesto každý je chápe jen jako potvrzení své pravdy. I zde jsem zažil výroky: ,,přijďte k nám, hned ucítíte, že jen u nás je to správné…“ Jenže tak to nefunguje, to bychom nesměli mít žádné své osobní představy o tom, co je správné a co ne. Tyto samotné představy jsou životní postoje, které jsme získali vyhodnocením situací, z nichž jsme si sami udělali závěr-ano, toto je správné. A to ne podle skutečné ,,správnosti“, ale jen podle stejnorodosti našeho nitra s tou situací. Ukázka z praxe-jel jsem se skupinou čtenářů na Vomperberg, místo působení Abdrushina. Všichni jsme se tam ze své svobodné vůle a dobrovolně zúčastnili pobožnosti organizované někým dalším, tedy nebyl to nikdo z nás. Po cestě nazpět jsem v autobusu plném těchto účastníků slyšel, jak to hodnotili. Někteří jásali štěstím a mluvili o nebi, světle a další o pekle a temnotě…a všichni to tak ,,cítili“. Kteří to cítili dobře a kteří špatně, nebo to necítil nikdo a všichni měli jen své pocity podle stejnorodosti, nebo různorodosti k tomu, kdo pobožnost vykonával? Protože to místo, kde se to odehrálo, měli rádi všichni, tam asi rozpor nevzniknul…
Jedno vím jistě: k Bohu nevede cesta myšlenkami ani citáty, dokonce ani ne skutky souvisejícími s aktivitou ,,kolem Poselství“- k Bohu vede jen cesta citu, protože ten je projevem ducha. Já jsem došel k tomu, že cit neumím správně vřadit do každodenního života, do všech situací, neumím jej učit mým trvalým společníkem, který je neustále u mne. Neumím to, ale vím, že je to naprosto nezbytné a proto píši tento apel – učme se to, hledejme, každý sám, tu svou jedinečnou cestu, jak zapojit cit do života. A bude-li to někdo umět, ať se podělí s ostatními. Zatím jsem však od nikoho, kdo to uměl lépe, žádnou použitelnou ,,radu“ neslyšel. Někdo to zkrátka umí a připadá mu to snadné, ani vlastně neví, jak se to ,,naučil“ a proto ani radu dát nemůže. Znám ale mnoho čtenářů, kteří by rádi uměli používat svůj cit lépe. Zatím mám jediné ,,doporučení“, volejme svého ducha a cit vědomě a cíleně do svého života ve všech i běžných situacích života. Tak se s ,,ním“ naučíme spolupracovat, naslouchat mu, ptát se ,,jej“ na radu, zkrátka učinit jej vždy přítomným společníkem svého života.
Docela zajímavé mi připadají knihy od spisovatele Ruedigera Schache, který se v nich zabývá pozorováním, jak v sobě oddělit hlas rozumu od hlasu ducha. My, čtenáři jsme si často udělali jednoduché schéma – zabývám-li se věcmi a aktivitami ,,kolem Poselství“, pak je to duch, kterého to zajímá a je to tedy ,,práce ducha“. Ovšem týká-li se naše činnost a naše přání něčeho materiálního a není to ,,posvěceno“ spojením s Poselstvím, pak je to ,,práce rozumu“. V knihách jmenovaného autora s názvy Tajemství plánu Vašeho života, a Odpovědi, jsou různé zajímavé příklady, které zní docela logicky a ukazují trochu jiný pohled na přání ducha v hmotném světě. Zde jeden příklad za mnohé. Člověk si přeje získat milion korun. Na první pohled si řekneme, že toto jistě není přání ducha. Pan Ruediger uvádí, že duch/duše má přání nehmotná, související s jejím vývojem – získat nějaké prožitky, vztahy, zážitky, aby se poučila, ochutnala, ale také prožila nějakou situaci. Ovšem hmotné vlastnictví nějakých věcí vyvolává také prožitek, který už pro duši význam má, i když po samotné věci netouží. Tak i přání ,,mít milion“, může být přáním duše. Buď proto, že chce ,,zažít“, jaké to je, nebo proto, že chce být volná/základní potřeba každé duše/, nespoutaná příkazy tohoto světa-musíš dělat to a to, abys měla prostředky na pozemskou existenci. Důvodů může být více, které vedou k duchovnímu cíli vývoje, takže zdánlivě může mít duše i takováto hmotná přání, i když ona jsou jen prostředkem k přání duchovnímu. Naše naivní představa, že, co souvisí s Poselstvím, je duchovní a ostatní je rozum, bude asi nesprávná, protože příliš schematická. Téměř každý bude znát nějakého člověka, u nějž je patrné, že Poselství je pro něj především podstavcem pro jeho vlastní ,,já“, aby mohl zazářit před druhými, mohl je poučovat a kritizovat. Zde je vazba na Poselství jen pláštěm pro vlastní ego. Jenže to se vždy neprojevuje takto okatě, ale je to i v malých, pro nás těžko postřehnutelných drobnostech. Roztřídění na duchovní a rozumové je mnohem niternější a zevně hůře zpozorovatelné a nikdy je nelze aplikovat schematicky a dogmaticky. Je to živý, vnitřní děj. Nestačí si tedy udělat mrtvá schémata dobrý/špatný podle vět a výroků, které jsme opsali z Poselství v jejich přesné citaci. Takovéto používání není ,,z ducha“, není spojené s cítěním. Uspokojení, že čteme Poselství a pamatujeme si z něj nějaké výroky, tedy vůbec nemusí znamenat duchovní činnost…a nad tím by měl člověk uvažovat a zkoumat sám sebe, jestli se jej to nyní, nebo už za chvíli netýká.
Zopakuji tedy z celé mé úvahy to nejpodstatnější. Jsem přesvědčen, že cítění je nutné trénovat, ono nevznikne a nesílí jen tím, že čteme a věříme v Poselství. Je potřeba proto dělat více a to cíleně a vědomě. To, jak trénovat cítění by si každý čtenář měl hledat sám, podle druhu své osobnosti, svých předpokladů a zájmů. Součástí těchto snah by též měla být vědomá snaha o otevření se vlivu záření shůry a vycítění těchto sil. I tím člověk trénuje cítění a zjemňuje je. ZF

 

  • Kalendář příspěvků
    Prosinec 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Lis    
     12
    3456789
    10111213141516
    17181920212223
    24252627282930
    31