O T Á Z K Y   P R O   Ž I V O T

Motto: Lidé mají sice Slovo, ne však pochopení. A to je přece to hlavní ve všech věcech. Když chybí pochopení, pak ani vědění nic nepomáhá! /Všudypřítomnost/

103.otázka – Sebevražda Nahome /3.1.15/

103.otázka – Sebevražda Nahome

zdenekfritz

Nevím, jak Vám, ale pro mne byl děj spáchání sebevraždy Nahome dlouho záhadou. I od jiných čtenářů jsem slyšel, že si to neumí vysvětlit. Byl to hřích, přestoupení Přikázání, byla tedy Nahome svévolným hříšníkem, nebo se jí snad tento příkaz netýkal? ZF

zdenekfritz

Než přistoupím k úvaze o této konkrétní sebevraždě, rád bych se zamyslel nad Přikázáními. Byla dána v době, kdy bylo lidstvo jednodušší, ale ne o mnoho lepší, než dnes. Bylo nutné mu stručně vysvětlit, co nesmí dělat, vysvětlit mu to tak, aby si to ve svých snahách chápat vše ,,po svém“ nemohlo nějak překroutit, jak by mu to bylo příjemnější. Kdyby snad v nějakém příkazu nebyla naprostá jednoznačnost, kdyby tam snad byla ponechána nějaká jiná možnost, jistě bychom si vždy vybrali jen tuto eventualitu, abychom nemuseli dodržet hlavní myšlenku příkazu.
U každého jednání je tím základním pro posouzení dobré/špatné jeho motivace. Proč to dotyčný dělá, za jakým účelem s jakou pohnutkou, apod. Toto ,,Proč“ je výrazem rozhodnutí duše, ne těla, ne rozumu. Pokud bychom vzali příkaz ,,Nezabiješ“ naprosto dogmaticky, pak bychom jistě nemohli zabít ani zvíře, ale především bychom se nikdy nemohli bránit, vždyť při obraně je vždy nebezpečí, že mohu útočníka i zabít. Když čteme, že proviněním Inků bylo, že byli příliš bezelstní a nechtěli se ani účinně bránit proti vetřelcům, pak nám to nějak nesedí s myšlenkou, že nikdy nesmíme zabít. Obrana proti nepříteli je správná a chtěná, pak ale nemůže být současně hříchem, když při této obraně vetřelce zabiji, nedá-li mi jinou možnost se ubránit. Chápu tedy příkaz ,,Nezabiješ“ v tom smyslu, že si máme vážit těla a pozemského života-svého i druhých. Vážit si jej znamená nehazardovat s ním, nepohrdat životem při nebezpečných zábavách, neodložit toto tělo, protože jsem znechucen životem-už mne nebaví, jiný člověk nechce opětovat mou lásku, chci svou sebevraždou někomu něco dokázat. Nebo v jiných případech zabiji druhého, protože mne to baví, dodá mi to pocit převahy, dosáhnu výhod, majetku, moci, atd., atd. To jsou jistě případy, kdy přikázání plně platí. Když ale sedíte schováni ve sklepě a po domě chodí ozbrojený lupič, který Vás hledá a chce znásilnit Vaši ženu, děti a pak je mučit…není správné vzít dostupnou zbraň a chránit je? To jistě nemůže být hříchem, i kdyby byl námi lupič při tom zabit. V jednom životopise mne zaujala tato scéna – manželé na poušti jsou přepadeni bandou špinavých, páchnoucích, naprosto zchátralých pobudů, kteří plánují, jak si ženu ponechá jejich vůdce a bude ji trvale používat pro své zvrhlé choutky. Žena vezme nůž a probodne se. Je to tedy hříšnice… Co by se asi stalo, kdyby to neučinila? Onen zhýralec by ji znásilňoval a držel při životě kdoví jak dlouho, možná týdny, měsíce strašného utrpení. Co by to přineslo její duši? Myslím si, že málokdo je tak silný, aby při takovém zacházení při něm nevznikl strach, hněv, nenávist, apod. Negativní stavy mohou duši jistě ublížit mnohem více, než když s modlitbou a prosbou své tělo odloží s přáním, aby duše pokračovala ,,k Bohu“. Podle mne tedy záleží především na okolnostech a hlavně na vnitřním postoji člověka – tento vnitřní postoj, to je chtění duše a o ni přece jde, ne o tělo, které je jen krátkodobě propůjčené. Obráceným postojem dojdeme k dogmatu, že vždy a za všech podmínek, pro každého, ale i samotného Stvořitele platí, že neexistuje situace a důvod k beztrestnému zabití a sebevraždě. Pak z toho vyplývá stanovisko některých čtenářů, že i Abdrushin hřešil, když při záchraně Aloe a Nahome zabil nějakého lupiče. Stal se tak podle nich hříšníkem, který musel odpykávat svůj hřích. Já to takto nechápu. Že by nám Stvořitel dal pud sebezáchovy, příkaz chránit se, současně trest, když to zanedbáme/Inkové/ a přitom zákon, který nás za to potrestá?
Ale vraťme se k Nahome a tehdejší situaci. Vražda Abdrushina nebyla ,,v plánu“, i když on blížící se smrt vytušil. Nesomet měl Abdrushina varovat a vše by se asi vyvíjelo jinak. Nahome byla lidský duch, který byl povolán a připraven k velikému poslání, tedy být součástí úžasného vývojového aktu, který je v Poselství naznačen v prosté větě – nyní bude Imanuel působit ve stvoření v trojici Parzival, Maria, Irmingard /praduchovní úrovně/. Součástí tohoto nového děje pro celé stvoření byla Nahome, která jako jediný lidský duch mohla být spojena s tak vysokými ději a pozdvižena vysoko nad úroveň svého druhu. Lidský duch však nemůže vystupovat stvořením nad svůj druh. Je to zcela mimořádný děj a potřebuje mimořádné podmínky, okolnosti a pomoci. Tak jsem dospěl k názoru, že Nahome, ať byla sebevíce omilostněna, potřebovala pro svou cestu do výšin, přesahujících druh jejího ducha, mimořádnou pomoc. Touto pomocí byl samotný Abdrushin, tedy Parzival, který ji mohl, obrazně řečeno, zahalit do svého pláště a vynést ji tam, kam by ona sama nikdy dojít nemohla. Měla tedy odejít /pozemsky zemřít/ současně s ním a její duše se měla připojit k jeho jemnohmotnému a duchovnímu odchodu. Vražda, jako neplánovaný akt, přerušila tento nutný a plánovaný děj. Nahome pak nezbylo, než zvolit nouzové řešení, aby se její duše mohla připojit k výstupu svého Pána, který neplánovaně započal. Pod tímto úhlem nechápu její rozhodnutí jako hřích, ale jako rychlé a nutné rozhodnutí, aby se mohly naplnit vyšší, nutné děje. Odložení těla, byť bylo námi chápáno jako sebevražda, bylo jen zvenčí námi vynuceným prostředkem k naplnění světelných dějů. Viníkem tedy nebyla Nahome, ale činy lidstva, které ji donutilo k takovému ,,náhradnímu řešení“. ZF

 

  • Kalendář příspěvků
    Červen 2018
    Po Út St Čt So Ne
    « Dub    
     123
    45678910
    11121314151617
    18192021222324
    252627282930